Daňová harmonizace

3.      standardizaci daní, tzn. všude stejné rozdělení daní, ale různé sazby daní - tento směr se v současné době nejvíce prosazuje v EU;

4.      částečné přizpůsobení daňové soustavy, aby tu však zůstala určitá diferenciace - úplné přizpůsobení by mohlo mít negativní důsledky, protože je v různých zemích různá životní úroveň.

V 60. letech se uvažovalo o harmonizaci všech daní, od toho se ustoupilo a mluví se pouze o harmonizaci daní nepřímých, rovněž od harmonizaci v celém světě se přešlo k harmonizaci     v rámci EU (např. v USA fungují rozdílně majetkové daně i daně z příjmů). Cílem této harmonizace v EU je vytvoření společného trhu ve kterém probíhá zdravá soutěž a jehož znaky jsou shodné s trhem domácím, tzn. umožnění, aby daně nebyly překážkou volného pohybu, zboží, služeb, osob a kapitálu mezi státy. Nemusí nutně znamenat zcela stejné daně či zcela stejné vymezení základu  a sazeb daně, neboť z politických důvodů  se většinou trvá jen na jejich sladění či přiblížení.

Výhody harmonizace: 

• proti omezení role státu neexistuje celosvětová dohoda o daních;
• sbližování daňových systémů vede k nevhodné struktuře vládních výdajů, zvyšuje se spotřeba peněz na přilákání mobilních faktorů;
• přesunutím základů daní do země s výhodnějším zdaněním se poplatníci nebudou moci dani vyhýbat;
• zjednodušení administrativy by mělo přinést úsporu nákladů, času a finančních prostředků   pro samotné podnikatele v EU (v současnosti vlastní výběr daní výrazně komplikuje pohyb zboží mezi členskými zeměmi, neboť je nutné složitě vyúčtovávat platby a vratky daně u vývozu a dovozu).

Nevýhody harmonizace:

• teorie naráží na bariéry tradic a velkých rozdílů v ekonomické úrovni jednotlivých států, struktura a výše daní před harmonizací odpovídá specifikám dané země;
•  zavedením eura a tím omezením měnové politiky zůstanou pro regulaci jen fiskální nástroje, ty by měly zůstat co nejvíce autonomní;
• neprospěch soutěže mezi daňovými subjekty (z příliš štědrého státu se stěhují bohatí a přicházejí tam chudí);
• rozdílné sazby nepřímých daní vytvářejí nerovnoměrné ocenění nákladů v jednotlivých zemích což  může vést k neracionální alokaci výrobních činitelů a vyhýbání se daňové povinnosti;

Některé výhody představující současně i nevýhody, např. soutěž vedoucí ke sbližování států nebo existence „externalit“, tj. daňová politika jednoho státu působící přímo či nepřímo na příjmy vlád a obyvatel států ostatních.

Nutno ještě podotknout, že skutečná konkurence má v tržním prostředí menší účinky, než mnohé osoby očekávají. V reálném světě existují limity pro mobilitu práce či kapitálu, neboť lidé jsou vázáni jazykem, kulturou, rodinou, přáteli. Jakmile se však  kapitál jednou přemění na továrnu, budovu, zaučenou pracovní sílu nebo distribuční síť, ztratí svou perfektní přelétavost.

V zemích Evropské unie v součastné době probíhá harmonizace nepřímých daní, především právě DPH, se zřetelem k potřebám společného trhu. Tato daň je uznána jedinou přípustnou všeobecnou daní ze spotřeby v zemích Evropské unie, neboť daň je nedistorzní (chování poplatníka nemá vliv na výši jeho daně) z hlediska vnitřního  i mezinárodního obchodu a lze zaručit vývoz zboží bez daně. Z tohoto důvodu členové tzv. Římské dohody přistoupily na zavedení této daně místo jiných prodejních daní a dohodou z roku 1967 nahradily daň z obratu daní z přidané hodnoty.