Jak se studuje na střední škole v USA

Absolvovala jsem české gymnázium, třídu s humanitním zaměřením. Na střední školu do USA jsem se dostala náhodou a za velké pomoci mé bývalé učitelky z kurzu angličtiny a mých rodičů. Nakonec jsem odjela, byl to školní rok 1994/95.

Dodgeville ve státě Wisconsin je malé město, něco kolem čtyř tisíc obyvatel. Jsou tam čtyři školy - Elementary (tj. první stupeň), Middle (druhý stupeň) a High School (střední škola), navíc je tu základní katolická škola. Ať začnou děti chodit na kteroukoli základní školu, stejně se jednou všichni sejdou na Dodgeville High School (DHS).

Nad školami v Dodgeville dohlíží School District. Měla jsem vždycky dojem, že se School Board docela angažuje v chodu všech škol a jeho členové byli většinou rodiče, takže jejich vazba na školu byla o to těsnější. Je spousta věcí, které se v americké škole liší od té české. Už jen fakt, že všichni studenti chodí do jedné školy bez rozdílu, je pro nás nový. Samozřejmě ne všichni se stále potkávají. Žáci, kteří jsou mentálně handicapovaní mají svoji třídu, kde se jim věnuje jedna učitelka, ale tím, že jsou na půdě školy, všichni s nimi počítají a zapojují se do jejich aktivit, například jim pomáhají při sportovních soutěžích a pro tamější studenty jsou součástí jejich života. Na druhou stranu studenti, kteří ostatní přečnívají svojí inteligencí, si mohou vybrat více předmětů, mohou se věnovat samostudiu, za které dostanou další kredity a vybírají si AP (advanced placement) předměty, tj. předměty pro pokročilé.

V DHS platilo (a v jiných školách to bude zřejmě podobné), že každý student musí za dobu své školní docházky splnit určité předměty a zbytek si může zvolit podle svých zájmů s tím, že může dostat diplom po získání určitého počtu kreditů. Povinná je samozřejmě angličtina ve všech ročnících, nějaká matematika, historie, anatomie, čtyři semestry cizího jazyka, dva semestry tělocviku, dále například domácí hospodaření a základy ekonomiky. Těch povinných předmětů je jistě více, ale já jsem si mohla vybrat všechny předměty, takže jsem nemusela splnit všechny požadavky.

Měla jsem spolužáka, který ukončil střední školu už ve třetím ročníku. Povinné předměty ze čtvrtého ročníku absolvoval dříve a kreditů měl dost, takže si studium zkrátil. Jde spíše o to, jak jsou studenti pilní.

Velký rozdíl je v organizaci samotného vyučování. Na DHS byly hodiny 53 minut a 4minuty přestávky, to mělo zabránit nepravostem, takže člověk stihl pouze dojít do své skříňky, vyměnit si knihy na další předmět a doběhnout do učebny. Pokud někdo potřeboval na toaletu, vyžádal si od vyučujícího v hodině „hall pass“ a mohl odejít. Pokud byl přistižen během hodiny na chodbě bez této propustky, byl přiveden do kanceláře a zapsán jako opozdilec, což mohlo při častém opakování vést i k několikadennímu vyloučení ze školy. Zrovna tak to fungovalo v ostatních případech, kdy člověk potřeboval odejít z hodiny, například za jiným vyučujícím, na všechno potřeboval pass.

Na DHS neexistují třídní knihy. Ani by to nemohlo fungovat, protože škola není rozdělena na třídy, ale na ročníky a v některých předmětech se mohou potkat i žáci z různých ročníků. Existují tu sice „homerooms“, které rozdělují ročníky na menší skupiny, ale jejich žádnou zvláštní funkci jsem nevysledovala. Naše třídní knihy, kam by se zapisovalo probrané učivo, jsou tedy bezpředmětné. Co se týče docházky, na každou hodinu dostane učitel arch se jmény zapsaných studentů a zaznamená zde jejich přítomnost, nepřítomnost či pozdní příchod. Vyplněný arch poté přichytí na dveře a služba z kanceláře si archy vyzvedne a počítačově zpracuje. Omluvenky vyřizuje také kancelář, takže učitelé se nemusí se studenty dohadovat, kde byli. Když přijde čas vysvědčení, kancelář vyjede zameškané hodiny včetně neomluvených z počítače a v podstatě není co řešit.

Jak vypadá rozvrh hodin na DHS? V podstatě je to jedna velká tabulka, kde je seznam učitelů a v dalších osmi políčkách je osm předmětů či kurzů, které daný učitel vyučuje. Všechny dny jsou totiž stejné, tzn. Že si na začátku semestru vytvoříte rozvrh a každý den máte ten stejný. Pro vedení školy je to jistě veliké zjednodušení oproti jejich českým kolegům, kteří musí sladit učitele, třídy a učebny. Tady má většina učitelů svou učebnu, kde má svoje věci a všechny pomůcky a kde tráví většinu času, nezapomeňte, že přestávky jsou jen pár minut, takže není kam chodit. Je tedy potřeba sladit učitele a předměty, tak aby se například povinné předměty v jednom ročníku nekryly.

Mohlo by se zdát, že tento režim je únavný a monotónní, ale vidím zde jeden veliký klad a to, že ze dne na den se dá látka jen těžko zapomenout. Pro studenta tento systém znamená, že má celý semestr stejný rozvrh každý den. Ten má osm vyučovacích hodin, ale většina studentů si vybere sedm předmětů a jednu „study hall“. Study hall je v podstatě volná hodina, kde se sejdou studenti, kteří nejsou zrovna na žádném předmětu. Dělá se tam docházka jako všude jinde, musí tam být klid a je to čas udělat úkoly, pracovat na projektech a podobně. Někteří studenti mají study halls třeba dvě, někteří nemají žádnou a naopak mají předmětů až deset s tím, že některé studují formou samostudia a získají za ně kredit.

Testy a zkoušky, které musejí studenti v průběhu roku podstoupit jsou pouze písemné. V mnoha případech jsou přípustné všechny materiály (poznámky, učebnice apod.) a zkouška spočívá v práci s textem a dalšími materiály. Hodnotí se i práce mimo testy, projekty, domácí úkoly atd. V USA je velký důraz kladen na psaní esejí a různých písemných prací, které mají povahu projektů a předpokládají nějaký sběr informací a jejich zpracovávání. Ve výuce se hojně využívá video, hlavně v angličtině a dějepise, ale třeba i v sociologii. Promítají se většinou filny, které nějakým způsobem tematicky souvisejí.

V každém čtvrtletí vypracuje každý učitel pro každého svého studenta „report card“, kde vyznačí jaké má silné a slabé stránky, zda se v předmětu zlepšuje či zhoršuje, apod. a všechny tyto poznámky od všech vyučujících přijdou poštou rodičům.

Pravidla chování ve škole jsou, řekla bych, přísnější, viz. hall pass apod., ale morálka je značně volnější. Učitelé mají trochu blíž ke svým studentům, což je možná způsobeno tím, že jsou stále ve třídě a ne zavření v kabinetě. Studenti mají možnost s učiteli mluvit i mimo vyučování a přišli mi přátelštější než učitelé čeští. Na druhou stranu v některých případech si studenti dovolí na naše poměry neuvěřitelné věci, ale mám pocit, že v českých školách k tomu směřujeme také. DHS rozhodně není škola, kde by se střílelo, je to poměrně malá škola (asi 400 studentů) na malém městě.

Učitelé se mezi sebou stýkají každých čtrnáct dní, kdy mají poradu v knihovně vždy v pondělí odpoledne a vyučování je v tyto dny trochu zkrácené a zpřeházené.

Další velice důležitá věc je, že veškerý život v komunitě lidí z Dodgeville probíhá v kostelech, kterých tam je na těch 4000 obyvatel asi sedm a pak ve škole. Ve škole jsou veškeré sportovní aktivity, výuka hry na hudební nástroje, různé zájmové kluby a organizace, zkrátka všechno. Mimo školu se učí hra na klavír (většinou soukromě) a to je asi všechno, co jsem si mohla všimnout.

Totéž platí o životě v náboženských skupinách. I když nejsem věřící, účastnila jsem se akcí spolu s mojí hostitelskou rodinou. Církve pořádají pro své členy spoustu různých akcí a je to příležitost k setkávání se a rozhodně nejde pouze o vzdání úcty Bohu. Na druhou stranu si neodpustím poznámku k faktu, že státní školy nesmí v žádném případě mít co do činění s náboženstvím a to i třeba jen ve formě vánočních písní v podání školního sboru a totéž omezení platí v ostatních předmětech včetně dějepisu. (Na DHS to tedy platilo.)

V životě každé školy je několik mezníků každý rok Tím nejdůležitějším je asi „graduation“ tj. slavností předávání „diplomů“. Nepředchází tomu žádná zkouška jako u náa, ale prosté splnění požadavků školy. Jistě znáte typický oděv, většinou ve školních barvách, je tam spousta lidí a každý student pošle spoustu oznámení, že dokončil střední školu. Je to určitě velký biznis, protože jsou firmy, které nabízejí budoucím absolventům tisk oznámení, různé klíčenky a přívěsky, prsteny, speciální alba a spoustu dalších zbytečností. Je to velká sláva, která může být pro nás nepochopitelná, ale když si vzpomenu na svoje předávání maturitního vysvědčení na gymnáziu, radši vzpomínám na to americké. Měla jsem pocit, že o něco jde a i když vlastně pro mne nešlo o nic, protože to české mi je daleko platnější, mám na co vzpomínat. Po každé graduation je spousta večírků a jezdí se z jednoho na druhý a žije tím celé město.

Je tam ale i spousta slz, protože studenti se rozptýlí po celých Spojených Státech, až budou hledat pro sebe tu nejlepší „college“ nebo univerzitu a setkají se možná až po mnoha letech na nějaké „reunion“ neboli srazu.

To je jen pár poznámek o životě na Dodgeville High Shool tak, jak jsem je poznala ve svých osmnácti letech. Byla to pro mě výborná zkušenost a i přes pár kotrmelců, to byla jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě.