Co s další pětiletkou?

01.08.2012 | , Finance.cz
MAKRODATA A EU


Možná to ani nepřijde, ale pomalu se blíží pětileté výročí vypuknutí krize – původně hypoteční, pak finanční, poté dluhové a dnes stále víc bankovní – výhled se stále jen utápí v mlhavé nejistotě. Navíc vůbec není jasné, zda „krizová pětiletka“ alespoň trochu neduhy vyléčila, anebo jde stále jen teprve o začátek...

Nás může sice těšit, že jsme (v součtu státních i soukromých dluhů) téměř nejméně zadlužení v celé EU (kromě Rumunska, ale to hraje v jiné lize), ovšem jen aby pýcha nepředcházela pád – taky nám ty státní dluhy pěkně rostou. Jak asi budeme hodnotit tu budoucí pětiletku, která nás čeká ke kulaťoučkému 10. výročí pádu investiční banky Lehman Brothers v roce 2017?

Dluhy stále rostou

Peníze totiž stále tečou do černých děr a dluhový hurikán se nepřestal roztáčet: veřejné zadlužení zemí eurozóny vzrostlo za rok (do konce letošního prvního čtvrtletí) o 355 mld. eur na 8,3 bilionu eur na již 88,2 % HDP eurozóny. Krajní názory tvrdí, že kdyby vlády neblbly a tolik nezadlužily své země, žádná krize by nebyla... Na tom jistě něco je, právě tak, jako na faktu, že celé zavedení eura bylo předčasné – krajní názory v něm dokonce vidí konspirační účel „donutit“ Evropu k centralizaci politické moci.

Řešení „odzadu“

Snahu o záchranu eurozóny cestou vyšší politické integrace jednoznačně kritizuje bývalý německý člen vedení ECB Otmar Issing. Označil snahy o řešení dluhové krize eurozóny postupnými centralizačními kroky k zavedení politické unie, za nedemokratické a z hlediska konečného cíle za kontraproduktivní. „Takové kroky jsou vrcholem naivity, protože ničí samotný základ politické unie, identifikaci lidí s myšlenkou jednotné Evropy,“ uvedl Issing pro Financial Times.

Issing přitom souhlasí s tím, že v dlouhodobém pohledu je politická unie v EU žádoucí. Připomíná ale, že to neznamená nic jiného než konec národních států a vytvoření skutečně evropské vlády s daňovými pravomocemi, vlády podepřené skutečným evropským parlamentem. Proto nemůže být politická unie lékem na nynější krizi, protože dosáhnout jí v horizontu několika let je nemožné. Navíc to „vyvolá odpor mezi lidmi a myšlenku politické unie těžce podkope,“ uvedl Issing.

Týden centrálních bank

Super-Mario možná sám sebe zahnal do kouta, když prohlásil, že ECB je připravena udělat cokoli pro záchranu eura. Draghi ještě dodal: “...a věřte, že to bude stačit”. To si investoři logicky přeložili jako signál, že nás ve čtvrtek na zasedání ECB čeká něco velkého.
Prosákly zprávy o velké pomoci Španělsku, dokonce o „odpisu“ 30 % řeckých dluhů centrálními bankami. Zatím však všechny super-akce přinesly vždy jen odklad, vždycky se za velké peníze koupil jen poměrně krátký čas. Pára v hrnci se pokaždé rychle opět natlakovala. To ostatně platí i o USA, kde FED zasedá už ve středu a taky asi zavelí „k pumpám“ (tedy přesněji k tiskárnám peněz).

Kdo ten mejdan zaplatí

Je to pro někoho možná paradoxní, ale silné státy (Německo, Francie) vlastně pomocí těch slabých (periferie) prakticky dotují své vlastní banky. Ty mají totiž přímou expozici vůči periférii ve výši 20 % HDP (Francie) nebo 13 % (Německo).

„Společnou“ pomocí tedy třeba Finsko (a další včetně Slovenska) dotují německé a francouzské banky. Proti tomu se nedávno tvrdě postavilo právě Finsko. K souhlasu při schvalování finanční pomoci je navíc finské „ano“ stejně důležité jako „ano“ Německa. I proto má Finsko má tendenci pomoc odmítat a vyžaduje speciální záruky. Navíc mají Finové vlastní zkušenost s bankovní krizí ze začátku devadesátých let – tehdy jim ekonomika propadla o 13 % a vládní deficit vyskočil na 10 % HDP. Finové si ale své problémy vyřešili sami a po šesti letech se ekonomika dostala na předkrizovou úroveň. Takže mají zkušenost, že ekonomické problémy si má země řešit především sama, a to přes úspory.

Záporný úrok?

Zoufalé hledání bezpečných přístavů naznačilo, že i záporný úrok je „taky“ úrok, dokonce už se o takovém diskutuje i v ECB. Bankám zatím zatnula tipec diskontní nulovou sazbou, ale co tak třeba –0,25 %? Ať se totiž natiskne sebevíc peněz, z bank se do skutečné ekonomiky nedostanou.

A banky v problémech? Ať si je zachraňují státy podobně jako to systémem TARP udělaly Spojené státy. Peníze nalité do této záchrany se už vrátily, takže to daňové poplatníky nestálo ani dolar. Každá země je přece zodpovědná sama za svou politiku. A každá finanční pomoc musí být založena na přísné podmíněnosti. Morální hazard se již v Evropě beztak rozbujel jako rakovina.

A že to bude bolet? No jistě: vždyť jednotkové náklady práce ve Francii i v Itálii jsou 105 % Německa – z koho si chtějí dělat žábožrouti legraci?

Autor článku

Petr Fejtek  


Pomohl vám tento obsah? Dejte mu hodnocení:

Průměrné hodnocení: 0
Hlasováno: 0 krát

Články ze sekce: MAKRODATA A EU