Tradiční Velikonoce, tradiční zvyky

Pomlázka nebo oblévačka

Velikonoční pondělí se určitě každému vybaví ve spojení se zvykem velikonoční pomlázky. Koledování o vejce nebo vinšování k Velikonocům patřilo menším chlapcům. Již trochu zapomenutým zvykem je zvyk "velikonočního polévání". Velikonoční polévání nemá žádné vztahy ke křesťanským Velikonocům. Má smysl jako pomlázka: "prašivý bude ten, kdo nebyl politý vodou".

Ve všech krajích patřila a patří k pomlázce pestře malovaná vajíčka - kraslice. Ty se ale nikdy nerozdávaly každému. Kraslice dostával hoch jako dárek od děvčete, které našlehal. Byly darem velmi cenným, protože na skořápkách byla vytvořena šikovnýma rukama děvčat mistrovská a mnohdy hodiny trvající díla. Pohoštění velikonočním pečivem a obdarování vejci nebo kraslicemi je společné pro pomlázku i oblévačku.

Historie "Pomlázky"

Nejstarší zmínka o pomlázce pochází ze 14.století, z pamětí pražského kazatele Konráda Waldhausera, který popsal pomlázku ve velikonočním kázání: „…manželé a milenci šlehají se metlami a tepají rukou v pondělí a úterý velikonoční. Ospalé a lenivé časně z rána v pondělí velikonoční házejí do vody nebo alespoň je polévají…“.

Pomlázka je dodnes živou tradicí a zároveň jedním z hlavních symbolů Velikonoc. Pojem pomlázka značil a značí svazek spletených vrbových proutků, jako nástroj určený ke stejnojmennému šlehání dívek a žen, prováděného v Pondělí velikonoční (dříve i o Velikonoční úterý, zvané „odplatné outerý“, kdy děvčata oplácela hochům). Pomlázkou je také nazýván výsledek koledování, ojediněle se s tímto názvem setkáme u jména pokrmu (plzeňská nádivka „Sekaná pomlázka z pomletého masa“).

Pomlázka (tedy prut – nástroj ke šlehání) měla a má mnoho podob i krajových názvů:

• Binovačka a vinovačka (pomlázka pletená z prutů vinné révy)
• Dynovačka (znamená nástroj šlehání a koledu)
  z Chodska
• Houdovačka, hodovačka (odvozené od hodu - velkého svátku, spojeného s hostinou)
• Koleda
  jihomoravské Vranovsko
• Kyčkování, kyčkovanka, kyčka
  Opavsko
• Mrskút, mrskot, mrskut, mrskanda, mrskačka
  název používaný na jižní a střední Moravě
• Pomihod, pamihod, pomrhod (zkratka středověkého popěvku Pomni hody do provody)
  střední Čechy, zejména na Rakovnicku
• Sekačka
  Žďársko
• Šlahačka, šlahání, šlehačka, vyplácání
  oblast jihovýchodní Moravy
• Šmigrust, šmirgust, šmekúrst, šmekustr, šmykustr, šmerkust, šmerkous
  severní Morava a východní Čechy
• Tatarec, tatar
  střední Morava
• Korbáč, karabáč (původ slova pochází z tureckého kyrbáč - bič, důtky)
  Morava

dalšími většinou jen regionálními názvy jsou:

Žila, žíla, metla, švihačka, šihačka, šihota, čugár, kančúch, roučačka a mnoho dalších.

Pomlázku musel umět každý chlapec a proto kolem toho, kdo uměl uplést pomlázku, se vždy scházelo dost malých hochů, kteří se tomuto umění chtěli přiučit. Do pomlázky se vplétala buď červená stuha, nebo červená nit. Pomlázky se pletly různě velké. Od malých, které se nosívaly stočené v kapse, přes klasické, s nimiž se chodilo na koledu, až po téměř dva metry dlouhé, tzv. obřadní.
  

Historie "Vajíčka"

Vejce bylo od pradávna symbolem plodnosti, úrody, života, narození, návratu jara, slunce a díky skořápce i symbolem bezpečí. Jeho přirovnávání k hrobu, který skrývá život bylo symbolickým spojením se zmrtvýchvstáním Ježíše a s křesťanskými Velikonocemi. K masivnímu pojídaní vajec zrovna v této velikonoční době přispěl zřejmě konec půstu, při kterém byla konzumace vajíček všeobecně zakázána.

FinTrik: Šlehání symbolizuje předání svěžesti, mladosti, ohebnosti a zdraví mladého proutku. Děvčata se šlehala, aby byla zdravá, pilná a veselá po celý rok. V hospodářství vyšlehal hospodář čeládku, aby nebyla líná a zašel i chléva, kde vyšlehal krávu, aby se brzy otelila. Šviháním ovocných stromků se měl ovocný sad probudit ze zimního spánku k další úrodě. Vdaným ženám se pomlázkou vyháněl zlý jazyk. Šlehalo se také na znamení přátelství mezi rodinami (např. děti nechodily k těm sousedům, jejichž rodiče nebyli zadobře).  

Zdroj: České tradice