USA mají vyšší dluh než Portugalsko, potížím se ale asi vyhnou

Státní dluh Portugalska, který zemi nakonec donutil požádat o pomoc, se podle finančního serveru MarketWatch pohybuje kolem 87 procent HDP. V případě Spojených států je to asi 99 procent. Zatímco rozpočtový deficit Portugalska činí 8,6 procenta HDP, deficit Spojených států loni vzrostl na 8,9 procent HDP.

Historie ale ukazuje, že čísla sama o sobě až tak důležitá nejsou. Například Velká Británie za druhé světové války nashromáždila dluh, který se rovnal až 240 procentům HDP a státnímu bankrotu se dokázala vyhnout. Na druhou stranu Rusko v roce 1998 přistoupilo k restrukturalizaci dluhu, i když jeho výše představovala jen 12,5 procenta HDP.

Podobných příkladů je víc: Albánie v roce 1990 restrukturalizovala dluh, který činil pouze 16,6 procenta HDP, zatímco Spojené státy měly na konci války dluh výrazně přesahující 100 procent HDP, ale dál pokračovaly v jeho splácení. K restrukturalizaci nikdy nesáhly. Dluh Japonska v současné době přesahuje už 200 procent HDP, a země je přesto schopna půjčit si na trzích prakticky neomezený objem peněz za minimální úrok.

Proč tedy tak propastné rozdíly? Finanční server Motley Fool připomněl slova, která kdysi pronesl bývalý šéf obří americké banky Citigroup Walter Wriston: "státy nekrachují". Ve skutečnosti je totiž prakticky vyloučeno, aby některé zemi došly peníze a nemohla splácet dluhy. Vlády totiž mají hned několik možností, vedle zvýšení daní si mohou nechat peníze jednoduše natisknout, což dokonce činí daleko častěji.

Pokud se tedy některá z vlád rozhodne státní dluh restrukturalizovat, nečiní tak proto, že nemá jinou možnost, ale proto, že je to její volba. V praxi je to navíc to menší zlo. Jinými slovy, proč zvyšovat daně občanům, kteří jsou zároveň voliči, když je zde i možnost restrukturalizovat dluhy, které má daná země vůči zahraničním investorům. Jejich hlasy totiž ve volbách potřebovat nebude.

Z výše uvedeného tedy plyne, že rozhodnutí restrukturalizovat dluhy není zpravidla rozhodnutím ekonomickým, ale politickým. Dobře to shrnuje například kniha This Time is Different: Eight Centuries of Financial Folly (Teď je to jinak: Osm století finančního šílenství) autorů Carmen Reinhartové a Kena Rogoffa. "Nejspolehlivějším vodítkem, zda některá země v budoucnu přistoupí k restrukturalizaci dluhu, není poměr jejího zadlužení k HDP. Je to její minulá restrukturalizace," upozorňují autoři, oba uznávaní ekonomové.

Jestliže tedy mají Spojené státy vyšší poměr zadlužení k HDP než zmíněné Portugalsko, nesvědčí to vůbec o ničem. Klíčová je naopak informace, že Portugalsko už v minulosti dluh několikrát nesplatilo, zatímco Spojené státy jej splatily vždy. Finanční trhy proto přestanou Portugalsku věřit mnohem dřív než Spojeným státům, což se v poslední době odráží v tolik diskutované výši úroků, kterou musí Portugalsko platit, když si na trzích půjčuje další peníze.

Ještě něco stojí za pozornost: celková výše státního dluhu není to nejpodstatnější. Mnohem víc záleží na obsluze dluhu, tedy na výši úroků, kterou musí daná země platit. Většina zemí dluh nikdy celý nesplatila a v budoucnu ani nesplatí. Umožňuje jim to takzvané rolování, tedy možnost nahrazovat staré dluhy novými, a to prakticky donekonečna. Lidé takovou možnost nemají, jsou limitováni délkou života a věřitelé mají jistotu, že každý jednou zemře.

Zatímco státní bankrot Spojených států je vysoce nepravděpodobný, o zemích eurozóny se totéž říci nedá. Nejde jen o Portugalsko, ale především o Řecko, které je už teď v horší situaci. Zásadním problémem eurozóny je totiž to, že všechny země používají společnou měnu. Nemohou tedy sáhnout k devalvaci a nemohou ani určovat vlastní měnovou a kurzovou politiku. To jsou překážky, které jim svazují ruce a které patrně předurčí jejich další osud.