ANALÝZA: Volby kalí vyhlídky na ekonomické reformy eurozóny

Pro celou řadu voličů jsou tyto změny krajně nepopulární. Vlády je přitom považují za zásadní v době, kdy potřebují škrtat výdaje, podporovat konkurenceschopnost, snižovat nezaměstnanost a financovat rostoucí účet za péči o stárnoucí obyvatelstvo.

Politici a ekonomové se shodují, že bez potřebných reforem budou země s vyššími náklady na mzdy a vstřícnějšími systémy sociálního zabezpečení i zákoníky práce tratit ve prospěch zemí s nižšími náklady a volnější regulací pracovního trhu.

Bolestivé reformy ovšem už vyvolaly vlnu protestů a stávek a vládní představitelé tří největších ekonomik eurozóny se brzy - s blížícími se volbami roku 2006 v Německu a Itálii a roku 2007 ve Francii - začnou zajímat spíše o průzkumy veřejného mínění.
Zatímco na politicích spočívá tíha politických rozhodnutí, samotné podniky berou věci čím dál víc do vlastních rukou. Podle expertů může silný kurs eura vůči dolaru přispět k tlaku na strukturální změny na firemní úrovni, jako je vyčleňování výroby a rutinních služeb do zemí s nízkými náklady.

Například německý Siemens chce, aby větší množství z jeho 170.000 zaměstnanců následovalo příkladu svých kolegů z továren na výrobu mobilních telefonů, kteří v obavách z přeložení podniku do Maďarska souhlasili s tím, že budou raději bez nároku na vyšší mzdu pracovat 40 namísto 35 hodin týdně. Velké lucemburské ocelárny Arcelor, jež čelí sílící poptávce v Číně a konkurenci asijských zemí, se podle zdrojů z odborů snaží postupovat podobnou cestou ve Francii, kde pracuje více než třetina ze 100.000 zaměstnanců společnosti.

NĚMECKO: SCHNELL, SCHNELL!
Snad k nejdramatičtější změně politiky dochází v Německu, kde jsou počínaje 1.lednem snižovány zhruba milionu lidí státní příspěvky v nezaměstnanosti a dalším hrozí podobná opatření, odmítnou-li nabídky volných pracovních míst.
Takzvaná reforma Hartz IV je nejnovější z řady zásadních změn politiky v oblasti důchodů, zdravotní péče a pracovněprávních vztahů z pera vlády sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera, jehož nyní čeká poslední celý rok druhého funkčního období.

Změny na trhu práce, jež navrhl personální šéf Volkswagenu Peter Hartz, mají usnadnit přijímání a propouštění pracovníků. Snižují výši a dobu vyplácení sociálních dávek tak, aby byli nezaměstnaní při hledání pracovního uplatnění méně vybíraví. Ačkoli jen málo ekonomů tuto chvályhodnou snahu zpochybňuje, její načasování je dosti ošemetné, neboť ekonomický růst Německa je nejpomalejší v celé eurozóně - převážně kvůli nedůvěřivým spotřebitelům, kteří odmítají utrácet. Přední nezávislé ekonomické instituty předpovídají, že hospodářský růst Německa letos zdaleka nedosáhne vládní prognózy ve výši 1,7 procenta a za rok 2004 bude jen nepatrně vyšší. Ještě v roce 2003 se německá ekonomika smrskla o 0,1 procenta.

Němci budou muset nově platit za umělý chrup, nemluvě o zavedení čtvrtletního poplatku 10 eur za návštěvy u lékaře. To všechno může podle názoru odborníků ozdravit státní finance a v konečném důsledku celou zemi, ale z krátkodobého hlediska to příliš nepomůže spotřebitelské morálce. A právě ta Německu chybí.

FRANCIE: POMALOUČKU, POLEHOUČKU
Také Francie přepracovává systém veřejného zdravotnictví, třebaže méně ambiciózně, když zvyšuje zdravotní daň důchodcům a zavádí poplatek ve výši jednoho eura za návštěvu u lékaře. Avšak i informované vládní zdroje připouštějí, že uzdravení francouzských financí v oblasti zdravotní péče má k zaručenému úspěchu daleko.

Další velkou změnou, o níž francouzská vláda uvažuje, je protažení 35hodinového pracovního týdne, jejž zavedl předchozí socialistický kabinet. Současná středopravá vláda deklarovala záměr zvýšit přesčasové limity, což by firmám umožnilo flexibilnější přístup při oceňování zaměstnanců.

Někteří odborníci poukazují na to, že Francie předstihla Německo také na další, méně viditelné frontě - snížením odvodů na sociální pojištění pro zaměstnance s nižšími příjmy a jejich zaměstnavatele. Prezident Jacques Chirak minulý týden přislíbil, že v této oblasti půjde ještě dál.

ITÁLIE: DOLCE FAR NIENTE
Itálii, která spolu s Německem a Francií zajišťuje zhruba tři čtvrtiny ekonomického výkonu eurozóny, jsou také vlastní ochranářské tradice, jež jí znesnadňují soutěž s globální konkurencí. Snahy premiéra Silvia Berlusconiho, jenž se považuje za liberálního reformátora, o zpružnění trhu práce narazily na tuhý odpor odborů, vyprovokovaly stávky a daleko se nedostaly.

Změny z roku 2003 usnadnily přechodné najímání zaměstnanců, ale pro přijímání a propouštění pracovníků stále platí přísná pravidla a experti říkají, že přinejmenším do voleb v roce 2006 odpor odborů znemožní jakýkoli pokrok v této otázce. Berlusconi, obdivovatel amerického prezidenta George W.Bushe, se prozatím spoléhá na plány daňových škrtů ve výši nějakých šesti miliard eur, jež startují v tomto roce.

Ve všech zemích "velké trojky" však padá klec a vyhlídky se zakalují, pokud jde o dosažení ambiciózního cíle lisabonské agendy z roku 2000, v níž si EU stanovila za cíl předstihnout do roku 2010 co do konkurenceschopnnosti Spojené státy. Vlna voleb v letech 2006 a 2007 totiž reformistický zápal Schrödera, Berlusconiho či Chiraka pravděpodobně příliš nerozproudí. "Solidní důvod k tomu, aby v roce 2005 jednali směle," míní Eric Chaney, hlavní ekonom pro evropské trhy z Morgan Stanley.

Přeložil: Jan Schmidt, Reuters
Editoval: Dušan Bučánek, Reuters