Zisk: velký, větší a největší

Výsledek ohlášený Českým Telecomem je lepší, než se čekalo. Čistý zisk překonal očekávání trhu o 11 %, meziročně vzrostl o 6,5 % na 4,8 miliardy korun. Celkové tržby klesly meziročně o 2,9 %, což je méně než v předcházejícím čtvrtletí.
Čistý zisk Erste Bank za 3. čtvrtletí dosáhl 173,1 mil. eur, což představuje růst o 38,1 % meziročně, ale pokles o 1,3 % mezičtvrtletně. Čistý zisk z obchodních operací vzrostl na 66,4 mil. eur, čistý příjem z poplatků vzrostl na 304,9 mil eur.
Komerční banka dosáhla zisku ve výši 6,31 mld. Kč, což představuje meziroční růst o 12,3 %. Čisté úrokové výnosy vzrostly meziročně o 11 % na 10,1 mld. Kč. Čistá úroková marže se zvýšila na 3,2 % z 3,1 %. Čistý zisk z bankovních operací vzrostl o 3,4 % meziročně na 17,38 mld. Kč, provozní náklady pak klesly o 0,7 % na 8,6 mld. Kč. Poměr náklady výnosy činil 49,4 % v porovnání s 51,4 % ve stejném období v loňském roce. Provozní zisk dosáhl 8,79 mld. Kč, což představuje růst o 7,8 % meziročně.
Čistý zisk ČEZ činil 13,42 mld. Kč, což je 3 % pod tržním očekáváním. Celkové provozní tržby vzrostly meziročně o 8,9 % na 49,75 mld. Kč, což je lehce nad naším i tržním očekáváním. Celkové výnosy byly podpořeny růstem tržeb z prodeje elektrické energie meziročně o 7,9 % na 43,5 mld. Kč díky vyšším cenám elektřiny (meziročně +11,1 %) a nižším nákupům elektřiny, určené pro další prodej.
Celkové provozní náklady meziročně klesly o 4,2 % na 24,8 mld. Kč. Zisk před zdaněním dosáhl 16,2 mld. Kč.
Tržby společnosti Zentiva vzrostly meziročně o 5,7 % na 8,29 mld. Kč díky růstu produkce značkových léčiv (12 % meziročně) a restrukturalizaci portfolia. Tržby v České republice, tvořící 53 % farmaceutických tržeb Zentivy, vzrostly meziročně o 2,1 % díky 18% růstu v oblasti podporovaných léčiv. Tržby na Slovensku (20 % farmaceutických tržeb Zentivy) klesly meziročně o 5,8 %. Tržby v Polsku vzrostly meziročně o 98 % ve 3. čtvrtletí.
Tržby v Rusku vzrostly meziročně o 101 % ve 3. čtvrtletí. Tržby rostou také v Rumunsku (+133 % meziročně), Pobaltí (47 % meziročně) a SNS (46 % meziročně).

Nově a lépe?
Podmínky v ekonomice pomáhají k podnikání. Růst zisků firem by měl proto pokračovat.
Tuzemské podniky se zjevně předhánějí v nárůstu prodeje, tržeb a hlavně zisku. Meziroční zlepšení v řádu desítek až stovek procent nejsou výjimkou. Zdá se, že se daří takřka všem sektorům.
Podle analýzy Ministerstva průmyslu a obchodu mezi tahouny zisku v prvním pololetí patřily zejména rafinérské zpracování ropy, výroba koksu a výroba dopravních prostředků (v průměru produkce v těchto oborech meziročně poskočila o 15 %, u prvních dvou je důvodem vyšší cena suroviny na světových trzích), zůstává však pět oborů, které vykazují pokles (především kvůli velké konkurenci levného dovozu z Asie). Jde o výrobu textilu, kůže, zpracování a výrobu dřeva.
Podnikové výsledky za tři čtvrtletí jen potvrdily, co už delší dobu naznačují údaje za celou ekonomiku: firmám se daří a výsledkem je tempo hrubého domácího produktu, které se pohybuje kolem pěti procent.
Patří však tento růst (firem i celé ekonomiky) mezi »trvale udržitelný«? Naposledy ekonomika podobně »utíkala« v roce 1996, kdy hrubý domácí produkt vrostl o 5,8 %.
V roce 1996 se dařilo i firmám. Úspěšný burzovní rok zažily hnědouhelné společnosti, majitelé jejich akcií tehdy vydělali v řádu desítek procent. Zisky ohlašovaly i společnosti, které o pár let čekal konkurz, totální restrukturalizace s pomocí státu, případně státní oddlužení. V řadě případů podniky hlásily růst tržeb, ale pokles zisku – důvodem ovšem většinou nebyly investice do výroby, ale špatná prodejní strategie. Některé výsledky také připomínaly »pohádku« – miliardovými tržbami i plánovaným ziskem například vždy ohromoval bývalý šéf Škody Plzeň Lubomír Soudek, reálné výsledky pak byly ale tristní.
Ač se to zdá dnes nemožné, zisky tehdy klesaly i plynárenským společnostem – ropa i plyn byly na světovém trhu výrazně levnější než teď, profit firem, které se zabývají distribucí a zpracováním těchto produktů, také.
Miliardové příjmy hlásily i tehdy ještě nezprivatizované banky.
Nejistota padla. To je však jediné, co spojuje situaci tehdy a teď. Inflace byla výrazně vyšší, přesahovala deset procent, úrokové sazby také (v roce 1996 se pohybovaly v rozpětí 11,5 %–12,4 %). Zemi čekala měnová krize a s ní pak v roce 1997 ekonomický propad o půl procenta.
»Druhá polovina 90. let byla rovněž poznamenána existencí dvojího deficitu, tj. vysokého schodku běžného účtu platební bilance a prohlubujícího se schodku veřejných financí. Právě to v roce 1997 a na počátku 1998 vedlo k oslabení koruny a k nárůstu úrokových sazeb. Tato situace tehdy podnikatelům zvyšovala jak náklady, tak pocit nejistoty,« upozornil analytik PPF Asset Management Radomír Jáč.
Jakkoliv se lišily makroekonomické podmínky, ty institucionální byly ještě rozdílnější. »Významně, i když v mezinárodním srovnání stále nedostatečně, se zlepšilo fungování státu: přechod na elektronickou komunikaci, nabídka a dostupnost služeb pro podnikatele,« upozorňuje bývalý ministr financí a hlavní ekonom Raiffeisenbank Pavel Mertlík. Dodává, že se zlepšily poměry v účetnictví, přešlo se na mezinárodní standardy IAS, resp. IFRS, jednoduché účetnictví pro nejmenší živnostníky nedávno nahradila prostá účetní evidence.
Významný je podle něj rovněž nárůst transparentnosti, zejména co se týká dostupnosti informací: od 1998 je obchodní rejstřík na internetu, později přibyly další registry (řada registrů Ministerstva financí, katastrální údaje...).
Privatizace zlomem. Změnou, která přinesla do ekonomiky pořádek a posléze i růst, který trvá dodnes, byla změna vlastnické struktury ve všech odvětvích.
Konec devadesátých let byl příznačný odchodem tehdejších »velikánů« (většina z nich dostala například titul manažer roku) těžkého průmyslu, kteří za sebou nechali podniky v dezolátním stavu s obrovskými dluhy. Jména (a často i podniky) jako Lubomír Soudek (bývalý šéf Škoda Plzeň), Václav Junek (Chemapol), Vladimír Stehlík (Poldi Kladno), atd. se staly minulostí, na kterou nikdo v dobrém nevzpomíná.
Na privatizaci čekal bankovní sektor, kterému vévodila Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB a tehdy ještě i Agrobanka a Investiční a Poštovní banka. Bývalý guvernér Josef Tošovský spřádal plány na sloučení ČSOB a ČS, v mezidobí pak probíhal skrytý boj mezi ním a tehdejším premiérem a současným prezidentem Václavem Klausem o privatizaci bankovního sektoru a o to, jakou roli by vlastně měly banky plnit.
Zásadní změnou, k níž došlo od konce 90. let, bylo zavedení investičních pobídek a s tím i příchod velkého množství zahraničních investorů do České republiky. »S nimi přišly nejen peníze, ale také se zlepšil přístup na světové trhy, došlo k posílení exportní konkurenceschopnosti české ekonomiky,« dodává Jáč.
Investoři sem jednak přišli díky investičním pobídkám, nezanedbatelnou roli hrál i proces privatizace, jež se v případě velkých podniků a bank zrychlil právě až koncem 90. let.
S tím, jak se zde usazují například velcí výrobci automobilů, tak do české ekonomiky přicházejí také jejich dodavatelé a budují zde kapacity zaměřené na výrobu nejrůznějších potřebných komponentů (z kovů, skla, plastů...). Impuls k tomu ostatně dal již vstup Volkswagenu do Škody Auto v 90. letech. Příchod zahraničních výrobců má podle Jáče kultivující vztah také na původní tuzemské výrobce a poskytovatele služeb. »Vytváří potřebný tlak na kvalitu výrobků a servisu a zboží tuzemské provenience se tak opět stává lépe konkurenceschopné ve srovnání s výrobky zahraničního původu,« tvrdí analytik.
Změna vlastnické struktury a očištění ekonomiky přinesly okamžité výsledky. »Privatizace většiny velkých korporací a ústup státu coby vlastníka - podnikatele z ekonomiky objektivně zmenšil prostor pro korupci,« domnívá se Pavel Mertlík.
Unie pomohla. Ve srovnání s dobou před deseti lety lze najít ještě jednu zásadní odlišnost – Česká republika tehdy nebyla členem Evropské Unie a ani nebylo rozhodnuto o termínu, kdy se jím stane (pokud vůbec).
Vstup do EU odboural některé existující bariéry, jež zde předtím existovaly. »Na druhou stranu vstup do EU přinesl pro tuzemské podnikatele řadu nových regulací a nároků, jež nejsou vždy hodnoceny pozitivně. Nicméně fakt, že Česká republika je oblíbená i mezi zahraničními investory svědčí o tom, že se zde klima pro podnikání zlepšuje,« připomíná Radomír Jáč.
Česká ekonomika už také překonala fázi transformace a stala se standardní smíšenou ekonomikou evropského typu. Důležitá je makroekonomická stabilita, kterou Česká republika podnikatelům nabízí. Koruna je v podstatě velmi stabilní, míra inflace dlouhodobě nízká a díky tomu jsou nízké také úrokové sazby, které jsou zde navíc poměrně stabilní (zejména ve srovnání s Maďarskem a Polskem). Výsledkem je trvalé zlepšování salda zahraničního obchodu (a běžného účtu platební bilance jako celku), i saldo veřejných financí je ve srovnání se zbytkem regionu poměrně příznivé.
Nová legislativa, noví vlastníci firem i bank změnili kulturu ekonomiky.
Banky fungují na komerční bázi, postupem času přehodnotily pohled na půjčky (od naprosto laxního rozpůjčování peněz počátkem 90. let až po tzv. credit crunch neboli žádné půjčky) a nabídly podnikům, včetně malých a středních firem, standardní produkty za standardních podmínek a cen.
Došlo k deregulaci telekomunikací a dalších síťových odvětví.
Nová legislativa přinesla i zlepšení konkurzů, vyrovnání a likvidace. Konkurzy se staly běžnou věcí a trhy aktiv jsou tak flexibilnější.

I když se situace za posledních deset let radikálně zlepšila, neznamená to, že není na čem pracovat. »Jako celek ovšem Česká republika nadále patří v rámci OECD mezi přeregulované ekonomiky. Nejméně jsme v posledních letech spokojeni patrně s pomalým tempem odstraňování zbytečných administrativních a byrokratických překážek a průtahů, komplikujících život podnikatelským subjektům v době jejich formování, působení a posléze i odchodu z odvětví,« soudí Martin Kupka z ČSOB.

Pro týdeník Ekonom, Julie Hrstková