Slovo architekta: Jak velký dům vlastně stavět?

... Má však dva zcela flagrantní nedostatky: Za prvé pomíjí stavebníky, kteří nejsou limitováni financemi, za druhé je to přirozeně také otázka definice reálných osobních potřeb stavebníka a členů jeho rodiny. Určitě stojí za to se tím trochu probrat, neboť jasný a vyhraněný názor tu bývá podle mých zkušeností spíše výjimkou.

Koktejly v hlavě

Přemítám-li nad zadáním konkrétního stavebníka, mívám sem tam pocit, že tu něco není v pořádku, že nedokážu naplnit jeho očekávání, jeho představu o šťastném rodinném bydlení, o domě ze soukromého snu. Nejde ani tak o velikosti jednotlivých místností, spíše o jejich vzájemné poměry: Dvougaráž s dílnou může mít třeba padesát či více čtverečních metrů, vedle toho ovšem dvanáctimetrová ložnice dvou dětí (s palandami) působí velmi rozporuplně. Opravdu si myslíte, že takhle přece nikdo neuvažuje?

Dvoumetrové zádveří a devadesátimetrový obývací pokoj. Chodba o 24 m2 napojující sotva třináctimetrovou ložnici. Takových příkladů by bylo vážně dost a dost a všechny by se vyznačovaly jakousi podivně pokřivenou proporcionalitou a neuměřeností. Zasadit rozumně své představy do prostoru a umět ho (numericky) vyjádřit, to nepatří k  výbavě dnešního člověka zase tak úplně samozřejmě. V polovině 19. století takový chalupník navštěvoval především své sousedy, jejichž příbytky se od toho jeho lišily jen minimálně.

Kostel, fara, koloniál, hospoda, kasárna na vojně a kontoár pana zámeckého správce, jinam se běžně vůbec nepodíval. Takový člověk míval asi dost jasno. V dnešních televizních časech, kdy Ordinaci v růžové zahradě střídá Ranč U zelené sedmy a Ulici Panelák, prolétneme za jediný večer mnohonásobně více domů a bytů, než to naši předkové často stihli za celý život. V šejkrech našich hlav vznikají tak někdy opravdu hodně pomíchané koktejly. Ale možná to tím není a jen jsem se nechal unést.

Pro dnešní zkoumání si rozdělme naše potřeby a nároky na rodinné bydlení prvně podle časového, za druhé pak prostorového hlediska. Třetí, finanční hledisko, jakkoli je zcela nepochybně také důležité, protentokrát pomiňme, neboť výše uvedené nároky v drtivé většině případů jen tlumí, dusí a škrtí, ba do země zašlapává. Rozumně stanovit a posléze i zhmotnit svůj sen o bydlení je věc jedna, jeho následné osekání realitou našeho bankovního účtu věc druhá. I když je zcela zřejmé, že peníze budou do našich plánů prosakovat vždy jako korektiv snad úplně každé myšlenky a nápadu. Tak si jen povězme, že 1 m3 v našem budoucím domě dokážeme postavit asi za šest tisíc v normálním, ale také za deset i více tisíc korun ve vysokém standardu vybavení. 

Jeden příběh ze života

V běhu života nás mnohdy doslova zaskočí, jak krátký čas je náš dům prostorově ideální. Začnete stavět někdy po třicítce, starší dcera už chodí do třetí třídy, kluky – dvojčata – zatím hlídá babička, do školy půjdou napřesrok. Současný byt 2 + k. k. je tak plný, že přetéká takřka doslova na ulici. Mít pokoj jen pro sebe se pro vás stalo větším snem než potkat Krakonoše. Stěhujete se o dva a půl roku později (půldruhého roku z toho jste vyřizovali stavební povolení) do domu s třemi dětskými pokoji po 10 m2 a pokojem pro hodnou hlídací babičku. Ta si však mezitím našla nového životního partnera a k vám se prý oba nevejdou. V pokoji tak vznikne vysněná pracovna, jenže časem zjistíte, že rozkládat po večerech svůj laptop na stole v obývacím pokoji vám vyhovovalo více: Byla tam nejen manželka a děti, ale i televize. Tak zůstává původní babiččina ložnice většinou osiřelá, jen tu a tam tady přespí návštěva a pán domu si sem občas chodí zakouřit, když je venku velký mráz. 

Takhle to funguje sotva pět let, pak slečna dcera oznámí, že její vášeň pro zvířátka může ukojit jen Střední zemědělská škola v Českých Budějovicích, protože tam jdou studovat také Andrea a Miky. Tím vlastně získáte další volný pokoj, neboť dcera je přes týden na internátě a její nájezdy domů jsou čím dál vzácnější. Tři či čtyři roky utečou velmi rychle a hnízdo opustí i oba bráchové, zlákáni kariérou v profesionální armádě. V domě tak přibudou další místnosti, na které jste sice ještě zdaleka hypotéku nedoplatili, u kterých ale nevezmete za kliku, jak je týden dlouhý. Nezbývá než se těšit, jak se dům zase zaplní, až k vám budou jezdit na prázdniny vnuci. Veterinární fakultu se dcera rozhodla absolvovat v Portugalsku, protože tam studuje také Andrea a Alvaro. Domů přilétá na pár dnů v létě a na Vánoce. Letos však oba kluci už podruhé nemohli být s vámi, protože jsou v Afghánistánu na misi. Ještě že s sebou dcera přivezla alespoň Alvara, působí sympaticky a můžete si s ním oprašovat vaši školní portugalštinu. Pak vám ale ukáže fotky jejich rodinné fazendy u moře, kterou právě podědil po strýčkovi Fernandovi, a vám začíná být jasné, že vnuci váš dům asi zaplní jen velmi, velmi zřídka. Nu, alespoň že budete mít už za pět let z krku tu blbou hypotéku! Svatba dcery je pak ale dobrou satisfakcí: vždyť se sem ani všichni nevejdou a nové portugalské příbuzenstvo musí spát na hotelu (také Andrea, která byla na svatbě za svědka spolu se strýčkem Fernandem). Sláva!  Češi stěhování neradi

Možná si říkáte, že v tomto příběhu něco není v pořádku: Proč dům neprodat a nepřestěhovat se do něčeho přiměřenějšího, jako to dělají Američané či Švédové. Ti prý průměrně bydlí za život ve třech či čtyřech domech a přijde jim to normální a rozumné. A jednoduché, ovšem.
Pomíjím potíže s tím prodat dům zatížený hypotéčním úvěrem. Horší ale jsou potíže s naší mentalitou: Mám opustit svůj domov, mnohdy i město či kraj, kde jsem dlouhá léta žil, opředl se pavučinou nejrůznějších citových vazeb, a začít někde jinde ? Nám Čechům se do tohohle zrovna moc nechce… Ať si ekonomové dál říkají své „chytristiky“ o žádoucí mobilitě obyvatelstva, ať politikové prohlašují za naši vlast celou Evropu, ať je náš dům jednou malý a podruhé velký, s námi to většinou nepohne. Snaha zapustit někde kořeny a vrůst do kusu země, ze kterého nás dostanou jen jako mrtvý zub z dásně nohama napřed, patří, zdá se, ke konstantám naší národní povahy. (Už staří Slované, kteří k nám přitáhli někdy po polovině 1. tisíciletí n. l. z plání kolem Dněstru v dnešní Ukrajině, nebyli zase tak velcí turisté či speditéři, jak by se možná zdálo. Germáni, kteří tu žili před nimi, přiharcovali až ze Skandinávie, a Keltové, autochtonní obyvatelstvo, to v posledku dotáhli až do Irska a Portugalska. Můžeme si myslet, že Evropa dál na západ byla v té době už hodně zahuštěná, ale já jsem nakloněn předpokladu, že praotec to stěhování už zkrátka chtěl mít z krku a tak to na Řípu prostě zapíchl). 

Zádveří a komora

Zkusme se teď zamyslet nad našimi potřebami, jež se týkají bydlení v prostoru či ploše. Správný odhad velikosti i počtu jednotlivých místností v domě je velmi zásadní, ale také jejich vzájemné proporce, jak jsem už psal na začátku. Tím více, čím méně se později hodláme stěhovat; osobně jsem snad nikdy nepoznal stavebníka, který by stavěl svůj dům jako něco dočasného s tím, že ho jednou opustí. Vezměme to systematicky, místnost po místnosti.

Začněme zádveřím. Malá, nenápadná místnůstka, která tvoří vstupní teplotní filtr do domu. Tady se většinou zbavujeme venkovní obuvi a vrchního ošacení, nebo se naopak obouváme a všelijak „dolaďujeme“ pro výstup ven, na ulici. Je dobré, sousedí-li se zádveřím nějaká komora, kam můžeme obuv uložit. Znám jen jednu věc, která je odpornější než změť bot za vstupními dveřmi do domu či bytu – totiž pach, který se z nich šíří jak yperit po válčišti. Pamatujete na tetičku a strejdu Vařekovy z Bylo nás pět? Tak si je představte, jak se při návštěvě na Štěpána svlékají v zádveří ze svých majestátních kožichů a beranic ! Počítejme tedy: jedny dveře na ulici, druhé dovnitř domu, třetí do komory, velké zrcadlo, věšák nebo skříň a alespoň čtyři či pět metrů volného prostoru. To dohromady spraví tak 7–8 m2, méně raději ne, spíše více. Nezapomeňme, že jde přece také o první dojem, který si návštěva z vašeho domu odnese.   Hala a hlavní obytný prostor Hala. Bude v ní schodiště nahoru? Není nic nebezpečnějšího a otravnějšího než strmé schody, které mají stupně vysoké a úzké, aby se ušetřilo místo. Ve stáří se vám může stát, že kvůli nim nahoru raději vůbec nezabrousíte. Deset čtverečních metrů a povězme – dalších deset na volný prostor v hale, sumárně tedy 18–20 m2. To pro tuto domovní křižovatku většinou postačí. Někdy ale může mít hala i jistou reprezentativní funkci, uplatní se tu portréty předků, sbírkové předměty ve vitrínách či třeba artefakty moderního figurálního sochařství. Možná se spojí s hlavním obytným prostorem posuvnou příčkou a dveře odsud také povedou do pánského pokoje či pracovny, pokoje hostů, dětských pokojů, kuchyně, sociálního zařízení, zadního vstupu, spíže a dalších pomocných prostor. Opravdu hodně velký tlak na zvětšování…  Hlavní obytný prostor v domě s oblibou nazývám rodinným pokojem. Je pro mne velkou radostí, že klient tu už dnes počítá s 50 či 60 m2 docela běžně, někdy ale i s plochou více než dvojnásobnou. To by většinou nebylo myslitelné bez spojení tří funkcí dohromady, totiž obývacího pokoje, kuchyně a jídelny.

Občas se sem přiřadí i schodiště a také jeho plošný nárok se započte k celkovému objemu téhle místnosti. Schodiště sem vnese výtvarně žádoucí šikmý prvek a většinou i vertikální motiv s připojením vrchní galerie. Doporučuji ale tohle řešení pouze tehdy, ocitá-li se v podkroví jen ložnice rodičů s příslušenstvím, popř. pracovna, a dětské pokoje zůstávají v přízemí domu. Znám totiž žalostně málo rodin, kterým by nevadilo, když si jejich dítka vodí do svých vrchních pokojíků své kamarády kolem jídelního stolu či sofátka, na kterém právě tatínek po obědě přemýšlí.

Ložnice a dětské pokoje

U manželské (a ostatně i u sólo ložnice) velmi záleží na tom, předpokládáme-li tu skříně na ošacení a prádlo, případně i pracovní kout apod. Velmi se přimlouvám za to, aby ložnice nesloužila ke skladování, práci či dokonce ještě dalším funkcím, nýbrž aby byla jen místem pro spaní a relaxaci. Pokládám za uživatelsky komfortní i malou ložnici, avšak nezanesenou skříněmi a počítačem. Když si ho sem přece dáte, jako byste si s ním sem přinesli i všechny problémy, starosti a povinnosti z vnějšího světa – zdravý a vydatný spánek bývá vzácný ptáček a může vám tuze snadno ulétnout. Norma pro ložnici dvou osob požaduje minimálně 12 m2, to je málo, ale myslím, že s 15 či 16 m2 už lze za svrchu uvedených předpokladů klidně vystačit. 

Dětský pokoj je standardně také dětskou ložnicí. To spojení denních i nočních aktivit tu vadí méně, děti mívají hlubší a vydatnější spaní a nějaké ty problémy s domácími úkoly či s Patrikem přes ulici je o něj nemohou připravit. Pro jedno dítě stačí 10–12 m2 na postel a stůl, je-li šatna mimo, či 12–15 m2, když musíme počítat se skříněmi. Někdy se vyplatí udělat dětem společnou hernu a pak můžeme jejich jednotlivé pokojíky, sloužící jen pro spaní a učení, dále mírně redukovat, třeba až na minimálních 8 m2, což je nejmenší plocha, vyžadovaná normou pro singl ložnici.

Toaleta a koupelna

Co zbývá? Zadní vstup čili místnost pro vytápění, praní, sušení prádla, skladování, mrazák, krabice na separovaný sběr, vysavač, regály na domácí chemii, výlevku, WC pro vstup ze zahrady atd. Bývá toho dost a 12–15 m2 je tu spíše málo.
A samozřejmě toaleta a koupelna. Neznám rozdílnější plošné nároky, než jsou nároky na sociální zařízení. Někdy i opravdu bohatý člověk vystačí s maličkou koupelnu spojenou s WC, jiný (většinou na přání manželky, ovšem) požaduje koupelnu alespoň stejně velkou, jako je ložnice. Má-li si někde vyhodit z kopýtka, bude to právě tam. Žádnou racionalitu či zákonitost tu vysledovat patrně nelze, bezradný zůstávám. A pro dnešek tedy končím veršem z Kroniky Dalimilovy z počátku 14. století: „… a proto prosím, jestli některým napadne lepší slovo nebo rým, ať nehorší se, do čeho se pletu a opraví a přikrášlí mou větu.“

Autor článku, Ing. arch. Jan Rampich, publikoval článek v časopisu Dům a zahrada.