S tím, jak se v Evropě hroutí jedna ekonomika za druhou, vyvstávají nejrůznější otázky. Jedna z nich se jen šeptala, teď se však vyslovuje hlasitěji: je možné, aby mě okradl stát, politický systém, „Systém“ jako takový? Z hlediska roků či jednoho dvou desetiletí se při odpovědi kroutí hlavou a investorům se doporučuje půjčovat státu peníze. Při větším přehledu se automaticky hlavou kývá a dokonce se osvětluje, že takové děje jsou přímo nevyhnutelné.
Z domácí půdy připomeňme měnovou reformu, kterou provedli komunisté v roce 1953. Východiska byly různé. Jedním z nich byl vázaný trh s potravinovými lístky, za které se v poválečné době nakupovalo za levnější ceny než na volném trhu. Z politických důvodů přitom lístky nedostávali kupříkladu bývalí továrníci. Dalším „problémem“ bylo dostatek peněz, ale nedostatek zboží – tuto překážku bylo lze snadno „vyřešit“ odebráním peněz a tímpádem vyrovnáním nabídky a poptávky (odstranilo se tak i vnitřní zadlužení státu). Legální krádež na vlastních občanech byla uvedena památným výrokem prezidenta Zápotockého: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Druhý den pak rozhlas oznámil, že reforma bude. Ačkoliv naspořené peníze se vyměňovaly v různých poměrech, průměr byl zhruba 10:1.
Zjednodušeně si tedy můžeme představit, že by dnes v televizi ohlásili, že se s okamžitou platností na všech bankovních účtech škrtá nula na konci (případně se posouvá desetinná čárka vlevo) a stejným systémem budou vyměněné i peníze v hotovosti za nové. Ceny by přitom přibližně dvakrát (!) vzrostly. Že by vás z toho trefil šlak? Zeptejte se svých dědečků či pradědečků, jak je tenkrát opravdu trefil...
Dalším dobrým příkladem je konec zlatého standardu. Ten se opouštěl v několika fázích. Klasické „placení zlaťáky“ skončilo první světovou válkou. Válečné výdaje totiž státy musely nějak zplatit – a zlato se nedá natisknout ani se nedá vyvolat uměle jeho inflace. Do roku 1929 přitom Američané natiskli tolik peněz, že je zlato krylo jen z 5 %. Pátého dubna 1933 v USA prezident Roosevelt jako správný bandita v rukavičkách nařídil okamžitě sebrat obyvatelům USA veškeré zlato (pod pokutou 10 000 dolarů či 10 let vězení, pokud si ho nechají doma v trezoru). Ani tak to Americké vládě nestačilo. Poslední fáze přišla v roce 1972, kdy padl Brettonwoodský systém, který (teoreticky) zaručoval, že dolar je jen papírová poukázka na zlato uložené v bance. Jeho pád přišel proto, protože Američané dolary tiskli, ačkoliv je neměli podložené zlatem, a když pak přišly celé státy (které si toho všimly), že chtějí své zlato, tak Američané dohodu pro jistotu úplně zrušili.
Existují ovšem argumenty proti zlatému standardu. Údajně zlatý standard může za velkou hospodářskou krizi v třicátých letech, jelikož neumožnil vládám (například německé – než ho opustila) dostatečně manipulovat s peněžní zásobou. To je ovšem omyl. Zlatý standard ve skutečnosti platil jen papírově a Američané na něj doslova „zvysoka kašlali“ a právě to byla jedna z příčin krize (že se ho Němci zpočátku drželi by snad šlo označit za naivní...). Dále prý zlato nelze donekonečna dělit a tak ho nelze používat úspěšně k finančním transakcím. Další omyl. Stačí veškeré transakce dělat digitálně a peníze dělit na libovolné množství desetinných míst – jen musí být tvrdě podložené zlatem (nebo po staru pracovat s poukázkami na reálné zlato – bankovkami).
Jak je tedy vidno, ano, nejen že „stát se to může“ ale běžně se to stává: politické garnitury připraví své občany zlegalizovanou krádeží o peníze. Berou to zpravidla jako extrémní způsob, jak se zbavit dluhů nebo jak získat peníze, které nemají. A pokud se situace v Evropě stane extrémní, můžeme čekat i podobná extrémní řešení. Zatím doufejme, že se historie nebude opakovat...
