Zvykové právo obecně důvěřuje lidem, že v právních vztazích vědí, co dělají, a příliš do jejich činů nezasahuje. K horšímu ani k lepšímu. Kontinentální právo lidem věří méně a má tendenci jim častěji předepisovat, co smějí a nesmějí dělat; někdy je to k užitku, jindy ne. Příklad: dva obchodníci chtějí uzavřít smlouvu, třeba o dodání zboží nebo o čemkoli jiném. Anglický právník při jejím sepisování primárně naslouchá tomu, co smluvní strany chtějí, a snaží se jim vyjít vstříc, přičemž pamatuje na několik klíčových zásad, zákonů a soudních rozsudků, které musí respektovat. Český právník se naproti tomu musí hlavně podívat do zákona, co v něm o smlouvě, kterou má sepsat, stojí. Z toho musí vycházet, ať už si to obchodníci přejí, nebo ne. Jednoduše řečeno: český právník musí svým klientům říkat „ne, to zákon nedovoluje“ mnohem častěji než jeho anglický protějšek. Jedna nula pro anglické právo, co se týče pružnosti.