Ekonomické centrum Evropy leží uvnitř sedmiúhelníku ohraničeným ze severu Londýnem, Amsterodamem, Hamburkem a Berlínem, pokračujícím na jih přes Mnichov až k Milánu a odtud se vracíme přes Paříž zpátky do Londýna. Právě uvnitř této části Evropy jsou nejprestižnější evropské VŠ a tedy i nejlepší vědeckovýzkumná pracoviště a s nimi spojená výroba high - tech produktů. První evropská osa vede od centra k bohatým severským státům, jimiž jsou Norsko, Finsko Švédsko a Dánsko. Druhá osa leží na trase Berlín – (Varšava?) – Moskva, kde probíhá výměna ruských surovin, za špičkové německé výrobky. ČR obě hlavní trasy míjejí a z historie víme, že nejméně prosperovaly a nejvíce zaostávaly ty země a regiony, kterými hlavní obchodní cesty neprocházely.
Evropa 2020
Evropa má před sebou dvě varianty vývoje: zaprvé, bude pokračovat dosavadní politika vyrovnání chudších regiónů s bohatšími, tzn., že centrum Evropy bude finančně podporovat své periférie, nebo za druhé, centrum podporovat periférie přestane a v rámci udržení konkurenceschopnosti s USA a zeměmi BRIC bude jím vyprodukované finanční prostředky reinvestovat do svého vlastního rozvoje. Měl-li bych si – sportovní terminologií řečeno – „vsadit“, pak by to bylo na variantu dvě. Země uvnitř výše uvedeného hexagramu budou muset k udržení konkurenceschopnosti, dříve či později, vytvořit nějakou formu společné vlády s jednotnou rozpočtovou politikou a daňovou soustavou a ostatní země prostě hodí „přes palubu“.
Jak se slabí hází přes palubu?
Z Eurozóny se žádná země, právně čistým způsobem, vyloučit nedá. Záložním plánem vyspělých zemí bohatého centra je proto vytvořit jakési „silné“ Euro, které bude navázáno na německé a francouzské dluhopisy, jímž by se mělo platit ve Francii, Německu, Holandsku, Rakousku, Dánsku a Finsku. Do skupiny se slabším (devalvovaným) Eurem by mělo patřit Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko, případně i Irsko. Zkrátka a dobře – ostatní ekonomicky oslabené a problematické země Eurozóny – budou elegantně „hozeny přes palubu“. Evropa se tak definitivně rozdělí na bohaté centrum a chudé periférie. Do této periférie s největší pravděpodobností, hraničící téměř s jistotou „spadne“ i naše republika.
Vsadil bych i na to, že pomoc chudé české Popelce z fondu solidarity bude „chodit“ právě ve „slabém“ Euru.
ČR 2020
Možná je to jen moje nepozornost, ale nenašel jsem ve volebních programech ani jedné ze současných politických stran nějaký dlouhodobější záměr / vizi o postavení ČR uvnitř Evropy. Obávám se, že nová vláda bude jen trpně přihlížet, „co se to vlastně v té Evropě mele“.
Hlavním argumentem pro škrty ve státním rozpočtu je, že pokud nezačneme šetřit, ratingové agentury sníží stupeň hodnocení ČR a budeme si půjčovat za horších podmínek. A jaká je realita? Španělsko šetřit začalo a den po té mu agentura Fitch Ratings právě proto snížila hodnocení. Brian Coulton, který má u „Fitchů“ Španělsko na starosti v prohlášení o jeho důvodech uvedl: „proces přizpůsobování se nižší úrovni zadlužení soukromého sektoru a vnější zadluženosti podstatně sníží míru růstu španělské ekonomiky ve střednědobé perspektivě.“ Přeloženo do češtiny: šetření natolik ohrozí hospodářský růst, že to omezí příjmy statní pokladny a Španělsko nebude mít z čeho splácet úvěry. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že podobné snížení ratingu čeká v budoucnosti i ČR. Podvázání vládní spotřeby a kupní síly obyvatelstva dosáhne ČR jen toho, že dřívější výrobci a poskytovatelé služeb začnou omezovat produkci, propouštět a možní i zbankrotují. Výdajová stránka rozpočtu se tak opět navýší (podpory v nezaměstnanosti atd.), dluhy státního rozpočtu narostou, opět si na jejich uhrazení budeme muset půjčit (bude-li od koho) a míříme mílovými kroky do Chile, Argentiny a dalších latinskoamerických zemí...
Autor působí jako mezinárodní realitní konzultant ve společnosti Vít Klíma reality
