Rodiče dělí stovky kilometrů. Může kvůli tomu jeden z nich přijít o každodenní kontakt s dětmi?

V tomto případě šlo o tři děti, jejichž rodiče od sebe bydleli více než 300 kilometrů. Děti přitom několik let fungovaly v režimu střídavé, později asymetrické péče. Krajský soud však nakonec rozhodl, že děti budou ve výlučné péči otce a matka je bude vídat především o víkendech. Právě proti tomuto rozhodnutí se matka obrátila na Ústavní soud.

Nestačí říct, že rodiče bydlí daleko

Ústavní soud uvedl, že velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů může být při rozhodování o péči významná. Nemůže ale být jediným argumentem. Soud tedy nemůže říct, že rodiče od sebe bydlí například 300 nebo 600 kilometrů, a tím je věc vyřešená. Měl by se zabývat tím, co konkrétně taková vzdálenost znamená právě pro dané dítě.

Může jít například o to, jak dítě snáší cestování, jak dlouho cesta trvá, zda zvládá změny prostředí, jak funguje ve škole, zda má možnost udržovat vztahy se spolužáky a kamarády nebo zda má dostatek času na své mimoškolní aktivity.

ÚS v minulosti řešil i případy, kdy rodiče žili v různých zemích nebo od sebe byli vzdáleni stovky kilometrů. Ani tehdy ale nestanovil jednoduché pravidlo, že střídavá péče je při takové vzdálenosti automaticky nemožná. Podstatné je vždy dítě a jeho konkrétní situace.

Dvě školy nejsou automaticky důvodem pro konec střídavé péče

Velkým tématem v podobných případech bývá škola. V posuzovaném případě nastoupila nejstarší dcera do první třídy. Krajský soud považoval docházku do dvou škol za velkou zátěž a právě vzdělávání bylo jedním z hlavních důvodů, proč nakonec upřednostnil výlučnou péči otce.

Ústavní soud ale upozornil, že ani nástup do první třídy sám o sobě střídavou péči nevylučuje. Už dříve přitom výslovně uvedl, že „střídavá péče nemůže být automaticky vyloučena ani tehdy, žijí-li rodiče ve velké vzdálenosti od sebe“. To však podle něj neznamená, že dvě školy jsou ideální řešení. Naopak, pro některé děti mohou být velmi zatěžující. Soud ale musí zjistit, jak je zvládá právě konkrétní dítě. A především musí porovnat tuto zátěž s alternativou.

Krajský soud podle Ústavního soudu dostatečně nevysvětlil, proč musel úplně opustit model asymetrické střídavé péče. Dřívější rozhodnutí okresního soudu totiž nastavilo režim, ve kterém byla nejstarší dcera vzdělávána především v jedné škole a během kratšího pobytu u matky se její vzdělávání řešilo individuálně v místě matčina bydliště. Nemusela tedy nutně absolvovat celý školní týden ve dvou různých školách. Krajský soud však tuto možnost v podstatě odmítl, aniž dostatečně vysvětlil proč.

Přečtěte si také:

Výživné, které nepřichází. Přesto může snížit výši superdávky

Přečtěte si také:

Odvody stejné, marodění kratší. Prodloužení nemocenské při invaliditě III. stupně vláda nepodpoří

Víkend s rodičem může znamenat stovky kilometrů

Další problém viděl Ústavní soud v samotném cestování. Podle rozhodnutí krajského soudu měla matka děti třikrát měsíčně vyzvednout u otce v pátek v poledne a v neděli večer je zase přivézt zpět. Bydliště rodičů přitom dělilo více než 300 kilometrů.

Děti tak během jediného víkendu urazily více než 600 kilometrů. Za měsíc šlo o více než 1 800 kilometrů. Matka musela cestu absolvovat tam i zpět, takže sama měla najet více než 3 600 kilometrů měsíčně.

Ústavní soud proto nesouhlasil s tím, že takto nastavený režim je automaticky lépe zvládnutelný. Krajský soud měl vysvětlit, proč je pro děti lepší cestovat každý měsíc třikrát na tak dlouhou vzdálenost než například dvakrát za čtrnáct dní v rámci širšího modelu péče.

Dlouhé cesty navíc zabírají čas, který by rodič mohl trávit s dětmi. Pokud například velkou část víkendu stráví za volantem, společného času jim zbývá méně a děti mohou být po cestě unavené.

Stará chyba rodiče nemůže určovat péči o děti navždy

Matka se po rozchodu bez souhlasu otce odstěhovala s dětmi přibližně 300 kilometrů daleko. Ústavní soud uvedl, že takové jednání je významnou okolností, kterou soud musí při rozhodování zohlednit.

Neznamená to ale, že rodič, který se kdysi odstěhoval, může být za své jednání potrestán tím, že přijde o podstatnou část péče o děti. Krajský soud svoje rozhodnutí opřel o argument, že by nebylo spravedlivé, aby matka svým předchozím odstěhováním vytvořila vzdálenost mezi rodiči a následně z této situace měla výhodu.

V tomto případě od odstěhování uplynulo více než pět let. Rodiče mezitím několik let skutečně fungovali v režimu střídavé péče a soudy tento režim postupně potvrzovaly.

Podle Ústavního soudu proto nebylo možné staré jednání matky použít jako hlavní důvod pro to, aby byla dnes prakticky vyloučena z běžného života dětí.

Rozhodující nemá být to, kdo byl před lety na vině, ale co je v nejlepším zájmu dětí dnes.

Pokud rodiče bydlí daleko od sebe, měl by se soud podle Ústavního soudu zabývat zejména tím:

• jak dítě zvládá cestování a změny prostředí,

• jak funguje ve škole a jaká je jeho psychická odolnost,

• zda je možné zajistit vzdělávání v jedné škole,

• pokud ne, zda je možné rozumně propojit vzdělávání ve dvou školách,

• jak rodiče spolupracují,

• zda jsou schopni zajistit potřebnou školní přípravu,

• kolik času děti reálně stráví na cestách,

• kdo dopravu zajišťuje,

• zda dítěti kvůli cestování nezbývá dostatek času na kamarády, kroužky a běžný život,

• a také zda neexistuje jiná varianta péče – například asymetrická střídavá péče.

Důležité je také to, jak bude předávání dětí prakticky fungovat. Nemělo by automaticky platit, že veškeré cestování, čas i náklady ponese jen jeden z rodičů. Pokud to okolnosti dovolují, měli by se na cestách a předávání dětí podílet oba.

Velká vzdálenost mezi rodiči tedy sama o sobě nemůže být důvodem k tomu, aby jeden z nich přišel o běžný kontakt s dětmi. Soud musí vždy hledat řešení, které bude odpovídat konkrétní situaci rodiny a především potřebám dětí.

Přečtěte si také:

Radon může být i ve vašem domě. Zvyšuje riziko rakoviny plic, měření lze získat zdarma

Přečtěte si také:

Příjemci původních dávek dostanou v srpnu poprvé superdávku. Od října se změní její výpočet, spočítejte si novou výši