Záruka za jakost a lidově řečená záruční doba, během které má spotřebitel zákonné právo na reklamaci, se liší. Zatímco jedno je standard, který musí být spotřebiteli poskytnut, druhé je služba, za kterou se platí. Pojďme si proto rozlišit pojmy a podívat se, jaká práva má v tomto ohledu kupující a co naopak musí dodržet prodávající.
Co se dozvíte v článku
Na klasickou reklamaci má spotřebitel obvykle nárok vždy
Zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb. ukládá nakupujícímu právo na reklamaci zboží a to ve lhůtě 24 měsíců od převzetí produktu a v situacích, jestliže se objeví vada, za kterou je zodpovědný výrobce. Z toho pak jasně vyplývá, že reklamaci nelze uplatnit na vadu, kterou způsobil sám nakupující, ať už běžným užíváním nebo úmyslně. Dále reklamovat nelze ještě navíc takové vady, pro které byl produkt zlevněn anebo jestliže vada zkrátka spočívá z povahy dané věci (krátká životnost) apod.
Podle téhož zákona platí, že prodávající je povinen spotřebitele informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění, čili reklamace, ale i o tom, kde a za jakých okolností lze toto právo uplatnit. Spotřebitel by měl bez ohledu na to vědět, že reklamaci může vyřídit na kterékoliv pobočce obchodníka, nikoliv tedy jen na té, kde produkt pořídit anebo ze které bylo zboží odesláno. Obchod nebo prodejní řetězec má pak ze zákona 30 dnů na to, aby reklamaci vyřídil. Pokud by to obchodník nestihl ve lhůtě, má kupující nárok na odstoupení od smlouvy a vrácení peněz. Tato práva pak u spotřebitele nelze omezit a už vůbec ne zcela vyloučit, a to ani kdyby s tím spotřebitel souhlasil.
Připomeňme pak, že lhůta 24 měsíců od převzetí zboží platí zejména na nové produkty. U použitého zboží může být záruční lhůta zkrácena na 12 měsíců. Ideální je však reklamaci případné vady neodkládat a zboží reklamovat do 6 měsíců od převzetí, aby nemohlo být pohyb, že za vadu odpovídá prodávající a nikoliv kupující.
K uplatnění nároku na zákonnou reklamaci nemusí mít kupující originální účtenku. Postačí mu k tomu výpis z bankovního účtu, fotografie účtenky anebo třeba i svědecká výpověď. Není ani nutné, aby mělo zboží původní obal.
Nakupujete podle reklamních letáků?
Záruka za jakost není zákonná odpovědnost
Záruku za jakost pak neupravuje zákon o ochraně spotřebitele, nýbrž Občanský zákoník (nový) č. 89/2012 Sb, přesněji pak § 2113. Ten jasně hovoří o tom, že záruka za jakost je dobrovolný závazek prodávajícího, nikoliv zákonné právo spotřebitele a nelze jej tedy po obchodníkovi požadovat ani nijak vymáhat.
Pokud prodávající poskytuje záruku za jakost, v podstatě se zavazuje k tomu, že zboží bude po určitou dobu způsobilé k užívání a neztratí tedy své vlastnosti nebo funkčnost pro obvyklý účel. K poskytnutí služby záruka za jakost se prodávající zaváže prohlášením. Sám však ještě před uzavřením obchodu může stanovit podmínky, za jakých záruku za jakost spotřebiteli poskytne.
Ze záruky za jakost tak může např. vyloučit některé části výrobku, které se rychle opotřebovávají nebo jsou náchylnější k poruchám. Mj. službu může ještě navíc omezit pouze na opravu nebo výměnu zboží za nové nebo funkční. Možnost vrácení peněz může úplně vynechat.
K záruce za jakost se pak může zavázat nejen prodávající, ale i výrobce daného produktu.
„Prodávající záruku většinou poskytne například prohlášením na svých stránkách, na banneru v prodejně nebo v reklamě. Naopak u výrobce je běžné, že existenci takové záruky za jakost uvede přímo na obalu výrobku,“ vysvětluje Eduarda Hekšová, ředitelka spotřebitelské organizace dTest.
Pokud je záruka za jakost poskytnuta, má spotřebitel v případě vadného výrobku právo alespoň na jeho opravu nebo na dodání výrobku nového. O poskytnutí záruky by měl spotřebitel obdržet záruční list. Pokud však spotřebiteli takové potvrzení předáno není nebo pokud jej po předání například ztratí a následně chce záruku využít, nemůže mu to být na škodu. Musí však jinak prokázat, že záruka za jakost byla poskytnuta.
Může být záruka za jakost nějak zpoplatněna?
Ano, to může. A je poměrně časté, že právě záruku za jakost obchodník poskytuje jako placenou službu.
K takové službě by si však měl spotřebitel zjistit i dodatečné informace. Často nemusí jít o skutečnou záruku za jakost, ale o nějaký druh pojištění. To může být spojeno ještě s dalšími podmínkami a celou řadou omezení.
„V rámci praxe evidujeme na trhu nabídku různých pojistných produktů pro případ výskytu vady výrobku. V těchto případech se nejedná o záruku za jakost ve smyslu ust. § 2113 a násl. občanského zákoníku a prodávající musí tyto produkty prezentovat takovým způsobem, aby nedošlo ze strany spotřebitele k záměně se zárukou za jakost dle ust. § 2113 a násl. občanského zákoníku, popřípadě se zákonnou odpovědností za vady věci,“ vysvětluje František Kotrba z České obchodní inspekce.
Na závěr pak dodává: „Nezřídka prodávající v rámci těchto závazků omezují svou odpovědnost jen na některé typy vad, v případě, že se jedná o formu pojištění, pak často do těchto závazků vstupují instituty typické pro tento druh smluv (např. v případě vrácení peněz krácení plnění o amortizaci výrobku apod).“
