Kauza hromadných žalob na české banky, poskytující hypoteční úvěry, pomocí kterých se jejich klienti snažili získat zpět tzv. poplatky za vedení těchto úvěrů. A protože dodnes části veřejnosti není jasné, proč se soudy jednomyslně přiklonily na stranu bank, vyplatí se na danou problematiku podívat trochu podrobněji a „bez emocí“.
Zdůvodnění podaných hromadných žalob bylo poměrně jednoduché. Poplatky měly být bankami vybírány bez zjevného účelu, navíc prostřednictvím podpisů tzv. adhezních smluv – tedy formulářových typů smluv, kde si klient nemůže individuálně vybrat a nastavit jednotlivé podmínky. Určitou naději dávalo také předchozí rozhodnutí Ústavního soudu o nepřípustnosti smluvních pokut, které jsou součástí právě adhezních smluv na základě Všeobecných obchodních podmínek. O to větší pak bylo překvapení, když soudy začaly jednotlivé žaloby zamítat.
Vzhledem k popularizaci celého problému ze strany médií totiž zanikla některá důležitá fakta. Zaprvé - všichni klienti, kteří podepsali hypoteční smlouvu (a řadím se k nim i já sám), mohli projít, a také většinou prošli, jednáními s jednotlivými bankami, aby vybrali tu nejvýhodnější nabídku, vyjádřenou právě celkovými podmínkami dané banky. Zadruhé - smlouvu s bankou klienti podepsali zcela dobrovolně, a to za podmínek, které v době podpisu smlouvy byly známé. Zatřetí pak není možné přehlížet, že součástí celkové sazby RPSN byla i částka odpovídající výši poplatku, která byla v souvislosti s hypotečním úvěrem poskytnuta a vyčíslena.
Shora uvedené důvody tedy vedou k jediné otázce. Může osoba, která dobrovolně podepíše smlouvu - jakkoliv lze připustit, že celkovou podobu smlouvy nemohla vyjednávat, ale nepochybně vyjednávala výši úrokové míry, kterou banka účtuje za danou hypotéku – po několika měsících a v některých případech i letech přijít s tím, že vlastně nesouhlasí s vyčíslením celkové výše RPSN, respektive celkových nákladů, a požaduje tedy jednostranně část plateb uhradit zpět? Může, ale o oprávněnosti tohoto nároku se dalo předem úspěšně pochybovat. Konečné rozhodnutí soudu tedy nebylo vůbec překvapivé.
Přesto celá kauza poukázala na zajímavou skutečnost. Banky v dané situaci začaly jednat zcela logicky – tedy že se začaly podaným žalobám aktivně bránit, v očích veřejnosti je „neočistila“ ani konečná rozhodnutí soudů. I díky tomu, že byla kauza podrobně sledována prostřednictvím seriózních i bulvárních médií, byly banky v mnoha případech vykresleny jako „hladové polykače nesmyslných poplatků“, které vysoké částky vydělané tímto způsobem navíc odvádějí svým vlastníkům mimo ČR prostřednictvím vyplácených dividend.
Ponechme zcela stranou vlastnickou strukturu bank, která souvisí s průběhem privatizace, respektive bankovním trhem v období devadesátých let, a věnujme se otázce jiné. Nedokázala tato „poplatková kauza“, jak málo lidé důvěřují vlastním bankám a to, že se občas skutečně cítí poplatkovým systémem podvedeni? A to do té míry, že jsou ochotni pokusit se vymoci si změnu i pomocí soudu? Osobně si tak myslím, že jedinou správnou reakcí na celý problém ze strany bank mělo být zvýšení jejich ochoty zamyslet se nad jednotlivými platbami či poplatky, které vybírají, a porovnat je se skutečnou úrovní kvality služeb. Protože pak by možná zjistily, že v některých případech si skutečně nechávají platit za servis, který i z mé vlastní zkušenosti nemá šanci obstát.
Autor komentáře: Jiří Matzner, zakladatel AK Matzner et al
