Podle sporné části zákona jsou ručitelé na základě výzvy správce daně povinni zaplatit daňový nedoplatek. Proti výzvě se mohou odvolat, v odůvodnění ale mohou namítat pouze předem definované skutečnosti: že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Podle rozhodnutí Ústavního soudu je takový předpis v rozporu s listinou základních práv a svobod, která každému zaručuje právo na odvolání. Odporuje také judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
NSS v návrhu poukazoval především na nerovné postavení jednotlivých účastníků řízení, které zákon rozděluje do tří skupin - pracovníci správce daně, daňové subjekty a třetí osoby, mezi než patří právě ručitelé. Zatímco práva a povinnosti prvních dvou zákon vymezuje, u třetích osob, které často do řízení vstupují až v konečné fázi, kdy je o daňové povinnosti již pravomocně rozhodnuto, nejsou blíže upravena. Nerovnost mezi právy jednotlivých subjektů daňové povinnosti, tedy mezi dlužníky a jejich ručiteli přiznal také Ústavní soud.
NSS se část zákona o správě daní a poplatků pokoušel zrušit už v roce 2004. Ústavní soud ale po dvou letech řízení zastavil, neboť v té době již platila novela zákona, která institut ručení upravila odlišným způsobem. Podle NSS šlo ale o neefektivní a nesystémové rozhodnutí, protože u případů, které se odehrály ještě před novelizací zákona, jsou obecné soudy povinny používat předpisy platné v oné době.