Studie: Státní finance nejlépe ozdraví nižší mandatorní výdaje

V době odeznívání globální recese začíná ve světě do popředí vystupovat problém, co dělat s deficity, které kvůli prudkému poklesu rozpočtových příjmů a často stejně výraznému zvýšení vládních výdajů narostly do neudržitelné výše. V USA nebo Británii již rozpočtové schodky překročily hranici deseti procent ročního výkonu ekonomiky (HDP). Velké země chtějí snižování deficitů zahájit v době úplného zakotvení ekonomického růstu, aktuální však již je otázka nápravy veřejných financí v menších zemích jako Irsku, Řecku nebo České republice.

Lekce z moderní historie ohledně možností rychlého snižování obřích schodků je podle autorů vcelku optimistická. Vysoké podíly schodků a státních dluhů k HDP se totiž často dařilo relativně rychle srážet díky silnému ekonomickému růstu. To byl případ dluhů válčících zemí po druhé světové válce a v USA případ 90. let, kdy rozpočtová bilance přešla bez větších zásahů do daní nebo výdajů z hlubokých deficitů do přebytků. To se však podle autorů zřejmě opakovat nebude, takže zbývají už jen nápravné zásahy vlád a otázka, co je lepší - snižovat deficity přednostně zvyšováním daní nebo omezováním výdajů?

Analýza ekonomů vyčlenila z celkem 107 ozdravných adaptací veřejných financí 26 epizod, kdy bylo snižování dluhů provázeno ekonomickým růstem, a 17 zcela úspěšných balíčků, kdy státní dluh vůči HDP do tří let klesl o více než 4,5 procentního bodu. Růstové a úspěšné adaptace se podle autorů do značné míry překrývaly, zcela to však neplatí, protože v některých případech úsporné kroky vedly k poklesu příslušných ekonomik.

Růstové epizody byly charakteristické výrazným snižováním vládních výdajů v rozsahu více než dvou procent HDP a umírněným růstem rozpočtových příjmů. Fiskální ozdravování provázená poklesem ekonomiky měla naopak vesměs podobu jen mírného snižování výdajů a výraznějšího zvyšování rozpočtových příjmů pomocí zvýšených daní.

U úspěšných fiskálních adaptací výdaje rovněž silně klesaly, avšak klesly také příjmy, a to v průměru o půl procentního bodu. To by znamenalo, že pokud chce vláda být při nápravě veřejných financí úspěšná, měla by výrazně škrtat výdaje a doprovodit to i mírným snížením daní. Naproti tomu v neúspěšných adaptacích vládní příjmy v podobě daní rostly o 1,5 procenta HDP a výdaje se snižovaly jen o 0,8 procenta.

Co se týče složení výdajů, nejnápadnější roli hrají ve fiskální nápravě sociální a další mandatorní transfery, zjišťuje studie. Zatímco při úspěšných snižováních dluhů tyto výdaje klesaly v průměru o 0,8 procenta HDP, v neúspěšných naopak o 0,4 procenta rostly. Stejně co do transferů dopadá srovnání mezi ozdravnými epizodami s ekonomickým růstem a naopak s poklesem. To podle autorů ukazuje jasným směrem - "je velmi obtížné, ne-li nemožné, ozdravit veřejné finance bez řešení otázky automatického zvyšování mandatorních nároků".

Z rozpočtových příjmů má největší vliv na úspěch fiskální adaptace daň z příjmu, zjistila studie. Zatímco při růstové adaptaci příjmy z této daně výrazně klesají, v epizodách provázených ekonomickým poklesem naopak zřetelně rostou. To vše naznačuje, že zvyšování daní těsně souvisí s ekonomickým oslabením a naopak, zatímco snižování sociálních výdajů pokles ekonomiky nevyvolává.

Po zemích jako Maďarsko nebo Lotyšsko, které pod tlakem hluboké finanční krize a dohody s Mezinárodním měnovým fondem zahájily razantní ozdravné kroky již loni, přijalo letos program fiskální adaptace například Irsko. Do finanční krize kvůli obrovskému deficitu směřuje další člen eurozóny Řecko, jehož socialistická vláda zatím plánuje řešit situaci spíše zvýšenými daněmi pro bohaté než škrty sociálních výdajů. Loňský příklad Maďarska přitom ukazuje, že i levicové strany jsou pod dostatečným tlakem schopny přijmout razantní škrty sociálních výdajů.

Hlavní české politické strany vyhlásily za svou prioritu po nadcházejících volbách právě snižování deficitu. Podle ekonomů jsou největší bolestí českých rozpočtů mandatorní výdaje, které tvoří zdaleka největší položku státních výdajů a beze změn i v příštích letech výrazně porostou.

Studie harvardských ekonomů rovněž zjišťuje, že při podpoře ekonomiky, která upadla do recese, byly úspěšné ty vládní politiky, které sázely na snižování daní a méně na expanzi státních výdajů. Autoři připomínají, že jde o politicky ožehavou otázku, v níž se ekonomové dělí na dva tábory - levicový keynesiánský, který prosazuje zásadní roli vládních výdajů, a pravicový, který chce naopak snižovat daně. Alesina s Ardagnovou v té souvislosti zdůrazňují, že nechtěli zkoumat žádné "multiplikátory", jimiž se vládní výdaje údajně násobí v ekonomice, ale zaměřili se čistě na reálné dopady politik jednotlivého typu.