Historie Evropské unie aneb sjednocování Evropy

Téma tohoto týdne: Život v Unii aneb kam kráčí Evropa

Předchůdcem dnešní Evropské unie bylo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO).  Původní myšlenkou bylo vytvoření organizace, jež by místo jednotlivých členských států koordinovala a dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl. V roce 1951 byla podepsána šesti státy (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Německo) tzv. Pařížská smlouva o založení ESUO.  Hlavními cíli ESUO bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby, a to skrze společný trh bez diskriminační omezení jednotlivých států.

O několik let později, na návrh zemí Beneluxu o další integraci v hospodářské oblasti ostatním  členským státům ESUO, vyústilo jednání v podepsání dvou tzv. Římských smluv, které zakládají Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (ESAE, často též Euratom). Tyto smlouvy vešly v platnost 1.1.1958. Základním úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomického života a stálému hospodářskému růstu skrze postupné sbližování hospodářské politiky členských států. Euratom měl za úkol podporu atomového výzkumu a dalších věcí souvisejících s podporou mírového využívání atomové energie.  Vzhledem ke shodné členské základně všech společenství a v podstatě obdobnému základnímu účelu se pro tato tři formálně samostatná společenství (EHS, Euratom a ESUO) vžil výraz Evropská společenství.

Dalším krokem směrem k naplnění cílů EHS bylo dobudování celní unie k 1. červenci 1968, kdy se mezi členskými státy postupně začala rušit cla na dovoz výrobků a byl  přijat jednotný celní sazebník pro obchodování mimo Společenství.
Začalo se uvažovat o prvním rozšířením o čtyři další státy. Vše vyvrcholilo v roce 1972 podpisem Smlouvy o přistoupení. Od 1.1. 1973 se EHS rozrostlo o tři státy: Dánsko, Irsko a Spojené království. K dalšímu rozšíření došlo v roce 1981, kdy se desátým členem Evropských společenství stalo Řecko. V roce 1986 se potom Společenství rozrostlo o další dva státy Španělsko a Portugalsko.
V roce 1986 byly za účelem dokončení jednotného vnitřního trhu přijaty dva významné dokumenty:

• Bílá Kniha přinesla důkladnou analýzu situace a ukázala, že na cestě ke skutečnému jednotnému trhu stojí tři skupiny překážek. K odstranění těchto základních problémů byl zároveň vypracován podrobný program (tzv. Program 1992) s návrhy téměř 300 legislativních opatření.
• "Jednotný evropský akt", který byl první významnou revizí Římských smluv o založení ES, upravil potřebný právní rámec pro realizaci Programu 1992 - zajištění volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu bez jakýchkoli překážek, čímž měl konečně vzniknout ekonomický prostor bez vnitřních hranic.

Toto vše směřovalo k postupné komplexní přeměně dosavadních společenství v Evropskou unii.

Vývoj konce osmdesátých let evropskou integraci výrazně posílil. V prosinci 1990 byly v Římě zahájeny dvě mezivládní konference, jejichž cílem bylo podruhé podstatně revidovat dosavadní zakládací smlouvy. Hlavním úkolem bylo vytvoření smluvního rámce pro vytvoření hospodářské a měnové unie členských zemí Společenství a vytvoření rámce pro užší politickou spolupráci v oblasti zahraniční politiky, justice a vnitřní bezpečnosti.
Roční jednání vyvrcholilo v Maastrichtu, kde hlavy států a vlád členských zemí přijaly návrh smlouvy o Evropské unii, který byl následně slavnostně podepsán 7. února 1992 rovněž v Maastrichtu. Smlouva o Evropské unii vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1993.

V říjnu 1991 bylo dohodnuto vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP) - zóny volného obchodu se zeměmi ESVO, a smlouva byla následně podepsána 2. května 1992 v portugalském Portu. Vytvoření EHP předcházelo formálnímu okamžiku dobudování jednotného vnitřního trhu, který byl stanoven na konec prosince 1992. Od 1. ledna 1993 tak byly, až na určité výjimky, naplněny čtyři základní ekonomické svobody. 

Po dokončení jednotného vnitřního trhu se EU plně soustředila na realizaci projektu hospodářské a měnové unie, který si stanovila ve smlouvě o Evropské unii (Maastrichtské smlouvě).
První fáze přechodu k Hospodářské a měnové unii (HMU) byla zahájena zpětně již 1. července 1990 odstraněním všech překážek pohybu kapitálu mezi členskými státy.
Počátkem roku 1994 započala druhá fáze vzniku EMU - byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI), jehož úkoly byly především posílení spolupráce ústředních bank členských států, koordinace měnových politik a příprava vzniku Evropského systému ústředních bank. Na madridském zasedání Evropské rady v prosinci 1995 bylo rozhodnuto o zavedení jednotné měny s názvem "euro" k 1. lednu 1999.

K 1. lednu 1995 se členy EU staly Finsko, Rakousko a Švédsko.

V polovině devadesátých let již bylo zřejmé, že Evropská unie jde v integraci správným směrem, a proto byly na doporučení odborníků zahájeny práce na přípravě změn.  Vše vyvrcholilo podepsáním Amsterdamské smlouvy, která vstoupila v platnost 1. 5. 1999, přinesla řadu změn.

Krátce po podpisu smlouvy byl Komisí uveřejněn soubor dokumentů s názvem "Agenda 2000". Agenda 2000 představuje pohled na vývoj Evropské unie a její politiku na začátku příštího století. Zabývá se mj. otázkou, jaký dopad bude mít předpokládané rozšíření na Unii, na její jednotlivé politiky a na finanční rámec Unie.

Od poloviny devadesátých let podalo 10 zemí střední a východní Evropy (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko) a Kypr oficiální žádost o členství v EU (s Maltou, která podala žádost dříve, byla jednání obnovena).

Minulý rok probíhala referenda v jednotlivých kandidátských zemích a členy unie 1.5.2004 se stane 9 nových zemí, včetně naší republiky. Více se dočtete v dalších článcích tohoto týdne na stránce www.finance.cz/aktuality.