EU zváží na summitu změnu lisabonské smlouvy

Na nutností úprav se dohodla německá kancléřka Angela Merkelová s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym během vzájemného setkání, které se uskutečnilo minulý týden ve francouzském Deauville. Berlín chce změnou lisabonské smlouvy zajistit, že i po roce 2013 bude v eurozóně existovat mechanismus, který pomůže chránit státy, které se ocitnou v hospodářských a finančních potížích, jako letos Řecko.

EU v květnu vytvořila takzvaný záchranný fond, do nějž země, které platí evropskou jednotnou měnou, přispěly 440 miliardami eur (zhruba 11 bilionů korun), aby tak zabránily spekulacím, že Řecko a další země mohou kvůli nadměrnému zadlužení zbankrotovat. Takový vývoj by přitom mohl ohrozit i existenci eura. Existence fondu je ovšem časově omezená právě do roku 2013 a o jeho případném nástupci zatím nebylo rozhodnuto.

Existují obavy, že pokud by v eurozóně podobný mechanismus za pár let neexistoval, některé členské státy by se mohly znovu ocitnout pod tlakem finančních trhů. Německo se domnívá, že nový záchranný fond je na rozdíl od toho současného třeba zakotvit přímo v základní smlouvě Evropské unie. Berlín se podle informací ČTK bojí, že pokud by tomu bylo jinak, německý ústavní soud v Karlsruhe by mohl rozhodnout, že podobné opatření není v souladu s ústavou.

Změna lisabonské smlouvy by ovšem otevřela i možnost připravit země eurozóny, které porušují rozpočtová pravidla, to jsou v současnosti téměř všechny, dočasně o hlasovací práva. Berlín v tomto případě stojí osamocen a s jeho názorem nesouhlasí většina členských států evropské sedmadvacítky. Proti samotné změně smluv se staví i Evropská centrální banka a do jisté míry i Evropská komise. Obě instituce upozorňují na mnohaleté "martyrium" při schvalování lisabonské smlouvy, kterou například v referendu odmítli irští voliči a poté se hlasování opakovalo.

Summit EU by nicméně měl schválit zpřísnění unijních sankcí, na němž se minulý týden dohodli unijní ministři financí. Tyto změny se ovšem řeší jen změnou Paktu stability a růstu. Státy eurozóny, které překročí hranici ročního rozpočtového deficitu ve výši tří procent HDP, by tak měly zaplatit pokutu odpovídající zhruba 0,2 procenta hrubého domácího produktu. Stejná sankce bude hrozit i zemím, jejichž celkové zadlužení přesahuje 60 procent HDP a jejich vlády jej vůbec nesnižují a nebo jen velmi pomalu.

Sankce měly podle původního návrhu Evropské komise platit automaticky. Komise by tedy posoudila, zda stát pravidla splnil či nikoliv a sama pokutu uvalila. Členské země EU by podobnému postupu mohly zabránit jen v případě, že by krok komise odmítly kvalifikovanou většinou.

EU ovšem nakonec vyhověla francouzskému návrhu a od plně automatických sankcí ustoupila. O uvalení pokut by tak měli jako v současnosti rozhodovat ministři financí, na přijetí stanoviska by měli celkem šest měsíců. Pokud by některý z rozpočtových hříšníků své hospodaření nadále nevylepšoval, mohla by sankce uvalit sama Evropská komise. Její rozhodnutí by EU mohla opět zvrátit kvalifikovanou většinou.

Česko podle informací ČTK nemá s navrženým systémem sankcí větší problémy. Premiér Nečas by měl nicméně prosazovat pojistku, že poloautomatický systém při uvalování sankcí nebude unie používat i v jiných případech.