Jako výkladní skříň se zdají jakási pravidla omezující schodky státních rozpočtů – ta se skutečně mohou zdát „silná“, ale vždyť by přece stačilo dodržovat maastrichtská kriteria. A porušily je právě nejsilnější země (když se jim to hodilo), tak jak lze věřit, že to příště neudělají opět? Tvrdé omezení dalšího zadlužování států je jen krůček správným směrem, ale možná víc překvapí, že na Slovensku už (i s Ficovými socialisty!) proti tomu přijali ústavní zákon.
Přesnější „eurozóna“
Snad nejjasnější je striktnější definice eurozóny jako zemí platících eurem (někdy se to pletlo i v médiích za všechny členské země EU). Postoj Velké Británie se dezinterpretuje jako vítězství Francie, ale šlo jen o potvrzení postoje nedůvěry v celý projekt společné měny, který Britové nevzali za svůj již dávno.
Postoj české delegace: „uvidíme, potom teprve řekneme“ se ukázal jako ten nejrozumnější pro země, které eurem neplatí. O holubech na střeše víme své a žádné náznaky ještě nikdy nic nevyřešily. Dvourychlostní Evropa je již dávno reálným faktem, tak teprve až se ukáže, jak dopadnou periferní země, pak teprve můžeme realisticky uvažovat, co s tím.
Zdanění bank
Uvidíme ještě, jak dopadne „special“ zdanění finančních institucí, tzv. Tobinova daň, kterou ovšem sám autor po čase zamítl. Lze ji jistě zavést (některé země již tak učinily včetně Slovenska i Maďarska), dokonce je to žádoucí – finanční průmysl totiž potřebuje „pacifikovat“ v každém případě, jde jen o to, zda je zdanění tím pravým nástrojem.
Dříve je nutné alespoň zmapovat toky virtuálních peněz obíhajících v bilionech Zeměkouli a omezit jejich potěmkinovské derivace – ostrou deleverage = zavést omezení finanční páky.
Proto ty zoufalé odhady, kolik peněz budou potřebovat banky, aby nedopadly jako Lehman Brothers nebo belgická Dexia. Jak je třeba vůbec možné, že třeba posledně jmenovaná dokázala „vyrobit“ finanční páku 50:1, přestože neměla vůbec žádné primární vklady?
Pakt vlád s bankami
To je ale jiná otázka, než aktuální problém 6,3 bilionu eur závazků států eurozóny ze státních dluhopisů. A jsme u evropského historického propojení bank se státy (od napoleonských válek) – sklady finančních továren jsou nacpány státními dluhopisy až po strop, takže volání do jednacích sálů zní jiným motivem: zachraňte naše bilance!
Ale státy stojí před problémem, zda by toho byly vůbec schopny. Nové zátěžové testy EBA ukázaly, že evropské banky potřebují doplnit kapitál o 153 miliard dolarů (115 miliard eur). A jak trefil hřebíček na hlavičku ekonomický poradce kancléřky Merkelové Peter Bofinger pro list Rheinische Post: „Dohoda je nedostatečná. Dlouhodobá perspektiva eura může být zachráněna jedině tehdy, když riziko bankrotu Itálie nebo Španělska definitivně zmizí ze stolu.“
Uzda státním dluhopisům
Problém je stále na stole a stále se neví, co s ním. Asi nejdůležitějším výsledkem summitu je tedy zřejmě rozhodnutí evropských lídrů dát Evropské centrální bance (ECB) kontrolu nad záchrannými fondy EFSF a ESM. Vliv ECB na oba mechanismy by mohl přispět ke snížení výnosů státních dluhopisů, jejichž růst v poslední době krizi hodně prohloubil. Summit v Bruselu navíc dohodl, že ESM mechanismus začne fungovat už od června 2012, což je o rok dříve. Kontrola ECB nad těmito mechanismy je z celého summitu zásadní pro boj s dluhovou krizí – bude mít možnost intervenovat, aby obstaral prostředky a ceny státních dluhopisů, které byly nyní terčem útoku, začnou znovu růst.
