Ottawa neví, jak použije přebytek

Třetí průmyslová revoluce vyvolaná investicemi do elektroniky vytvořila základ pro dlouhodobý a vysoký hospodářský růst.

Našemu hospodářství se nemůže dařit lépe, hodnotí současnou situaci analytik z torontského Howova výzkumného ústavu Bill Robson. Ekonomice nehrozí žádné nebezpečí, říká jinými slovy vlastně totéž poslanec ottawského federálního parlamentu Patrick O'Brien. O silném a trvale udržitelném růstu pak mluví i právě zveřejněná specializovaná analýza Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Příznaky silné a rychle rostoucí ekonomiky jsou v Kanadě patrné na každém kroku. Pihou na kráse zůstává snad jen sedmiprocentní nezaměstnanost, když za hranici plné zaměstnanosti považuje O'Brien pět procent. Příslušníci středního stavu však mluví o "kanadském socialismu", za jehož příznak považují neochotu nezaměstnaných hledat a přijímat nabízená místa, neboť život na podpoře je prý pro ně daleko výhodnější.

Ať už je pravda jakákoli, Kanada si vede dobře a zlaté časy mohou trvat ještě velice dlouho. Sousedství s největším světovým trhem se povýtce považuje za přednost. Ani těsná vazba na ekonomiku Spojených států (závisí na ní tvorba 40 procent kanadského hrubého domácího produktu), jež nyní usiluje o tzv. měkké přistání, tedy řízené zpomalování vysokého hospodářského růstu, nevyvolává mezi politiky ani ekonomy obavy. Napomáhá tomu zvláště silná americká angažovanost v automobilovém průmyslu a dalších odvětvích, podnícená nižšími mzdovými a dalšími náklady a výhodným kursem kanadského dolaru.

Jen s mírným nádechem obav pak hovořil ministr mezinárodního obchodu Pierre Pettigrew v Praze o padesátimiliardovém kanadském obchodním přebytku: "Chceme se prosazovat na nových trzích. To však neznamená, že by podíl našeho obchodu se Spojenými státy měl klesat. Prostě chceme dále zvyšovat celkový vývoz!" Export (na USA připadá 90 procent) zůstává hlavním tahounem kanadské ekonomiky. Volný pohyb zboží a služeb (nikoli však osob) propojil obě ekonomiky natolik, že hranice mezi nimi fakticky už dnes neexistuje.

Přebytek státního rozpočtu (viz tabulku) je jednoznačně výsledkem přísné úsporné politiky Ottawy ve druhé polovině 90. let. Spory se nyní vedou pouze o to, zda ho použít ke snižování daní, jež by dále podpořilo podnikání, anebo investovat do vzdělání. Zatímco politikové se přiklánějí k druhé variantě, Robson soudí, že by místo toho měli hledat, kde se peníze pro veřejné výdaje dají vydělat.