Před časem byl zveřejněn v této sekci příspěvek , týkající se zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru o němž probíhá v současné době poměrně živá diskuse. Součástí tohoto příspěvku byla též konstatace o problematičnosti § 9c) tohoto zákona. Ten byl interpretován v tom smyslu , že pokrývá celou oblast vztahů - dodavatel příjemce ( spotřebitel) a poskytovatel ( věřitel) V tomto došlo k mylné interpretaci , neboť ve skutečnosti v tomto ustanovení založená subsidiární odpovědnost věřitele za závazky dodavatele je zúžena na případy tzv. exkluzivních smluv , uzavíraných mezi dodavatelem a věřitelem tj. smluv o výhradním zastoupení. V zájmu objektivity dlužno dodat , že tato restrikce v aplikační praxi nemusí být příliš významná. Nicméně oproti minulosti značně narůstá podíl leasingu výrobců a prodejců ( tzv. Captive leasing) Jde tedy o dceřinné leasingové společnosti výrobců , které provádějí výhradně značkový leasing. To samo osobě nepostačuje k naplnění výše uvedeného ustanovení. Musela by tedy zde být smlouva o výhradním obchodním zastoupení ( což lze v praxi jen stěží verifikovat) mezi výrobcem a leasingovou společností. Ze samotného faktu , že příjemci - spotřebitelé vstupují do smluvního vztahu pouze s jedinou leasingovou společností , kterážto provádí leasing pro výrobce ( jiné leasingové společnosti pro tohoto výrobce leasing neprovádějí) nelze usuzovat nato, že mezi dodavatelem a touto společností je uzavřena zmíněná smlouva Ostatně zákon stanoví pro tento typ smlouvy požadavek písemné formy. Přesto se však nelze ubránit dojmu , že i v tomto restriktivním pojetí subsidiární odpovědnosti věřitele jde o relativně významný průlom do definice finančního leasingu , tak jak se v průběhu času.