Chudé ekonomiky se dnes dokáží vyrovnat se zvyšujícími se úroky v USA a silným dolarem lépe než v 90. letech. Nejsou ale imunní vůči těžkostem. Může to vypadat, že je život nespravedlivý. Ještě před dvěma měsíci byly vyhlídky tzv. rodících se ekonomik růžové. Jihokorejský HDP vzrostl v prvním čtvrtletí roku 2000 meziročně o 12,8 % a hongkongský dokonce o 14,3 %. Meziroční růst Latinské Ameriky činil v období říjen 1999 až březen
2000 celých 7 procent. V posledních týdnech ale začaly řeči o novém boomu v zemích označovaných jako emerging markets (mladé trhy nebo taky nové ekonomiky) ochabovat. Wall Street klesá, globální úrokové sazby stoupají, k tomu silný dolar a pověsti o tom, že Amerika šlape na brzdu, to všechno vyvolává nové pochybnosti o možnostech emerging markets. Řada ekonomik sice stále velmi rychle roste; ale od Brazílie až po Jižní Koreu poklesly trhy akcií a obligací a oslábly měny.Není nic divného, že vyhlídka vysokých úrokových sazeb vyvolává v nových ekonomikách nervozitu. Vyšší sazby znamenají, že zahraniční kapitál podražil a bude méně dostupný. To se dotkne zemí, které spoléhají na cizí kapitál, jako Argentina a Brazílie. Pokud americká ekonomika přibrzdí, omez
í i své dovozy. To může zdrtit země jako Mexiko, Malajsie a Jižní Korea. A pokud dostane přibrzdění globální charakter, pokles cen surovin může přinést další ránu. Vzpomeňme, co se stalo, když naposledy americká centrální banka Fed zahájila soustavné zpřísňování měnové politiky v roce 1994. Trhy v mladých ekonomikách se zhroutily, koncem roku Mexiko spadlo do finanční krize, a po něm i většina zemí Latinské Ameriky.Neznamená to však, že historie se musí vždycky opakovat. Investoři i mladé ekonomiky se od roku 1994 leccos naučily. Krachu v roce 1994 předcházel bouřlivý růst trhu, kdy akcie letěly vzhůru a ztenčoval se odstup úrokových měr od méně rizikových zemí, protože mnozí institucionální investoři poprvé objevili emerging markets. Podobné to b
ylo v období před vypuknutím asijské finanční krize, kdy se banky předháněly, aby mohly půjčit novým zázračným ekonomikám. Dnes jsou přitažlivá aktiva, jejichž ceny už sestoupily na skromnější úroveň, a zájem o ně mají investoři, kteří mají v regionu volnější ruce. Na trhy mladých ekonomik během uplynulých dvou let také přiteklo méně soukromého kapitálu a jeho velká část navíc přišla v méně přelétavé formě přímých investic.Mladé ekonomiky současně našly cestu, jak snížit svoji zranitelnost. Nejviditelnější změnou byl posun v režimech směnných kurzů. Mnoho ze zavěšených (nebo quazi zavěšených) systémů, které byly kdysi běžné v zemích od Brazílie až po Thajsko a které se pak zhroutily, bylo nahrazeno plovoucím režimem. Teoreticky tak může být náraz vysokých
úrokových sazeb zmírněn tím, že měna se nechá klesnout. Ale v praxi se ukazuje, že představy o volném pohybu kurzů jsou přehnané. Většina latinskoamerických zemí má takový strach z padajících měn a vysoké inflace, že udržuje přísnou měnovou politiku. A v zemích, které udržovaly rigidní zavěšení měny na dolar, jako Argentina nebo Hongkong, se přelijí vyšší americké do vyšších sazeb doma.Nejlépe se mohou mladé ekonomiky obrnit proti tvrdšímu globálnímu prostředí vyšší likviditou a silnějšími finančními systémy. Mnohé země, především v Asii, už vytvořily velké devizové rezervy pro chvíle nepohody. Málokde vidíte velký deficit běžného účtu, mnohé asijské ekonomiky mají ve skutečnosti přebytky. Všechny zlepšily strukturu dluhu z hlediska splatnost
i. A mnoho z nich se intenzivně stará o posílení likvidity, o kapitalizaci a kvalitu aktiv bankovních systémů.Tyto změny by měly preventivně ochránit před další turbulencí, dokonce více než snahy připomínající barnumskou reklamu ke zlepšení "mezinárodní finanční architektury". Stále však zbývá dost prostoru ke zlepšování. V Asii zatím zdaleka nejsou u konce strukturální změny ve finančním a podnikovém sektoru. Opozdilci jako Indonésie ještě nezačali. Dokonce i nejvyspělejší státy jako Jižní Korea stojí př
ed problémy. V Latinské Americe zůstávají největším problémem nízké úspory. V Argentině, kde je fiskální politika stále ještě napjatá, začíná vznikat akutní nebezpečí. Je to možná nespravedlivé, ale vždycky, když jde do tuhého, slabí trpí nejvíc.Zdroj: Ekonom 23/2000