Penzijní past číhá i na nejbohatší ekonomiky

Evropané žijí déle a mají čím dál méně dětí. Statistický občan se dožívá 76 let, z čehož jen 35 let stráví výdělečnou činností. Rozpočtové příjmy z pojistného neustále klesají, kdežto výdaje na důchody rostou a rostou. Píše se rok 2035. Západní Evropa ohlašuje drastické, dvacetiprocentní zvýšení daní, dočasně omezuje nebo pozastavuje výplatu důchodů a sociálních dávek. Nemocnice operují jen pacienty, kteří doloží, že si mohou léčbu uhradit z vlastních prostředků. Berlín, Paříž a Řím prožívají mohutné demonstrace a krajně populistická hnutí si mnou ruce nad výsledky průzkumů veřejného mínění.

Špatné sci-fi? Ne tak docela. Rozpočtům mnoha států zámožné části Evropy za dvacet třicet let skutečně hrozí bankrot. Ve všech západoevropských státech s výjimkou Švýcarska a Velké Británie garantuje výplatu důchodů a sociálních dávek stát. Systém funguje podobně jako dosud u nás: Zaměstnanci povinně přispívají pojistným do rozpočtu (nebo

Když ve druhé polovině čtyřicátých let západoevropské vlády zaváděly státem garantované důchody, v podstatě je k tomu dotlačila realita. Válečná devastace a inflace spolkla veškeré úspory Evropanů, takže starší prostě neměli jak a z čeho si uspořit na stáří. Mnozí měli navíc v živé paměti, kterak krize 30.

V poválečné době vypovídala ve prospěch systému "pay as you go" také demografie. Statistický Evropan se dožíval 68 let a z toho si v průměru 50 let odpracoval. Jinými slovy na důchody přispíval velmi dlouho. Na jednoho důchodce tehdy připadaly nejméně čtyři zaměstnané osoby. Pokladny vykazovaly přebytky a všichni byli spokojeni.

Po padesáti letech tomuto pohodovému systému podrazila nohy tatáž demografie, k níž se svými obdivuhodnými pokroky přidala též medicína. Evropané žijí déle a mají čím dál méně dětí. Klíčový poměr zaměstnaných vůči důchodcům se začal rychle měnit ve prospěch druhých.

Dvojsečná zbraň

V roce 1990 připadalo ve Francii na jednoho důchodce už jen dva a půl statistického pracujícího, ve Finsku o něco víc než tři, v Itálii jen dva. Průměrný Západoevropan už žije 76 let, z čehož jen pětatřicet stráví v pracovním procesu. Rozpočtové příjmy z pojistného neustále klesají, kdežto výdaje na důchody

Francie na tom stále ještě není nejhůř. Mezi zeměmi dnešní Evropské unie na pozici posledního míří nezadržitelně Německo. V roce 2040, kdy tam bude žít 30 miliónů lidí starších 65 let, by se na něj musela věnovat téměř polovina hrubého domác

Jiné západní vlády - "reálný socialismus" jako vyšitý - zavedly dvojí zápočet let za obtížné pracovní podmínky, takže třeba francouzští železničáři a strážníci mohou odejít na odpočinek v padesáti letech! V mnoha zemích unie jsou zaměstnavatelé vybízeni k tomu, aby umožňovali dřívější odchody do důchodu, to jest, aby starší uvolňovali místo mladším. To sice pomáhá zmírňov

Jak z toho ven? Všude v Evropě se politici vyhýbají reformám, jak to jde. Každá změna je, jak známo, vždycky k horšímu, takže volič jim nebývá zrovna nakloněn. Kdyby mělo vše zůstat při starém, pojistné odváděné z mezd zaměstnaných osob by muselo růst, přičemž důchody by se stejně snižovaly a zaměstnanci by byli nuceni pracovat déle, nikoli tedy 35, ale například 40 let. Navíc by byl

"Prasátko" problém nevyřeší, jen odročí

Pět let po tomto prvním pokusu se socialistický premiér Lionel Jospin letos na jaře vytasil s novým plánem reforem. Tentokrát se tolik neprotestovalo, protože návrh spočívá v tom, že se řešení vlastně odloží. Socialisté nechtějí upustit od státem garantovaných penzí, jelikož tento systém podle nich zaručuje tzv. mezigenerační solidaritu. "Hyperdeficitu" se veřejné výdaje nevyhnou, ale lze se na to připrav

Zaměstnanci rozpočtové sféry, nejpočetnější masa tamních pracovníků, by měli odcházet do důchodu jako jejich kolegové ze soukromého sektoru po 40 odpracovaných l

Kde chce Paříž takové peníze vzít? Část lze ušetřit díky lepší správě výdajů, část má pocházet z prodeje licencí na mobilní telefony třetí generace, zbytek získá za akcie státních firem (France Télécom, Renault, Thomson Multimedia) nebo z dividend. Podobné řešení zvolila Belgie, i když v Bruselu, stejně jako v Paříži, si odborníci uvědomují, že nevyd

Existuje i jiný model, u nás rovněž široce diskutované soukromé důchodové pojištění. Zaměstnanci přispívají na vlastní konto v soukromém fondu, který svěřené peníze "nechává pracovat", a tak je zhodnocuje. Tento systém má několik důležitých předností: Motivuje k práci, k získávání co největšího kapitálu, k investicím. Mimo to, jak vysvětluje Thomas Mayer, analytik banky Goldman, Sachs & Co. z Frankfurtu, se snadno přizpůsobuje demografickým změnám. Navíc neodrazuje od spoření jako běžné formy u

Švédská směs

V západní Evropě se pro soukromý systém rozhodli jen Britové a Švýcaři, zatímco jiné státy jej vytrvale odmítají s poukazem na potřebu sociální solidarity. "Je pravda, že soukromé fondy stimulují dynamické a dobře situované osoby k větším úsporám, co ale mají dělat nezaměstnaní, neboli plná desetina západoevropské práceschopné populace?" táží se odpůrci privátního modelu.

Pro kompromis neboli smíšený systém se rozhodlo Švédsko, kde z 8,9

Zatímco Francie a Švédsko se snaží alespoň něco podnikat, jiné státy, především Itálie a Německo, přešlapují na místě. Italští odboráři individuální účty nepodpořili a každý nový výraznější pokus o reformu hrozí vládní krizí. Také Německo se k nezbytným změnám sune hlemýždím tempem a mocné odborové centrály "důchodový socialismus" vehementně brání. Jak napsal Wall Street Journal Europe, poradci berlínské vlády si teď prý podávají kliku v

Zdroj: HN z 25. 07. 2000