Důchody nejsou jediným problémem

Společnost Deloitte se ve své studii Služby stárnoucímu občanu snaží najít hlubší souvislosti. Neřeší jen problém s příjmy na důchody, ale také s jejich rozdělováním a to především na služby. Neboť studie předpokládá, že postupně bude ubývat konzumace zboží a naopak se bude zvyšovat konzumace služeb.

Stárnutí populace není jen problémem vyspělých zemí, stárnout začínají také země rozvojové jako jsou Indie, Čína, Korea nebo Mexiko. „Je to globální problém. V příštím desetiletí dosáhne důchodového věku generace první populační exploze z 50. let minulého století. Dá se říci, že pro všechny vlády světa tím nastává éra jiného vládnutí. V ní se budou muset vyrovnat s novými úkoly, jež před ně postaví jejich staří občané,“ říká Michal Petrman, generální ředitel společnosti Deloitte Czech Republic.

Poměr závislosti aneb každý někomu přispívá

Ve většině vyspělých zemí se v budoucnu rapidně zvýší poměr osob závislých na ekonomicky aktivní části obyvatel, tzv. poměr závislosti.

Tabulka: Poměr závislosti u vybraných zemích v roce 2000 a 2020
 

Na konci druhé dekády v 15 starých členských zemích EU bude na práci ekonomicky aktivních lidí závislých 44,8 % populace. Ve Francii a Itálii to bude přes 50 % a v Maďarsku dokonce 58 % obyvatel. I když závislé osoby zahrnují i děti to 15 let věku, o růst podílu se starají hlavně penzisté.

Česká republika  má zásadní problém s natalitou. Poměr počtu narozených dětí na jednu ženu je u nás nejhorší v celé EU. Jestliže v období prvního baby-boomu v roce 1950 se u nás rodilo 2,8 dítěte na 1 dospělou ženu, v roce 1990 to bylo 1,87 a v roce 2000 jen 1,14 dítěte. Do roku 2004 sice porodnost mírně vzrostla na 1,4, ale bez imigrantů by počet obyvatel ČR i tak klesal. Statisticky je k zachování stabilního počtu obyvatel zapotřebí minimální index 2,1 dítěte na 1 ženu. Počet obyvatel ČR zůstal stabilní díky imigrantům, kteří navíc zvýšili natalitu na 1,49 v roce 2005. V roce 2006 došlo k pozitivní změně, kdy poprvé porodnost převýšila natalitu.

Ve světě byla porodnost v roce 1950 podobná jako u nás - v průměru 2,8 dítěte na 1 ženu. Dnes ovšem tento poměr například v Německu činí 1,4 a v Itálii jen 1,2. Populační strom se poprvé v lidské historii obrací špičkou dolů. V roce 2030 se index závislosti v západní Evropě vyšplhá nad 70 %, v Japonsku k 97 procentům, což prakticky znamená, že každý pracující bude mít jednoho na sobě závislého občana.

A důsledky?

Bude nedostatek pracovních sil, sníží se spotřeba a zpomalí se hospodářský růst. Státní výdaje porostou, ale příjmy se budou tenčit. Prohloubí se rozdíly mezi jednotlivými regiony a dá se očekávat i odliv kapitálu z vyspělých států do zemí s mladším obyvatelstvem.

Imigrace není řešením

Podle studie OSN by do Evropské unie muselo přijít mezi roky 1995 a 2050 více než 700 milionů imigrantů, to je 12,7 milionu ročně, aby poměr lidí starších 65 let vůči osobám mezi 15 a 64 roky věku zůstal zachován na úrovni roku 1995. Je to však patnáctkrát více, než kolik imigrantů do EU skutečně v 90. letech přicházelo. Pro srovnání, jen do Německa by muselo do roku 2050 přijít 188 milionů lidí odjinud.

V České republice vzroste počet osob starších 64 let do roku 2050 o 1,2 milionu na 3,8 milionu, z toho počet lidí starších 80 let se ztrojnásobí a dosáhne 900 tisíc. Přitom v roce 2005 přišlo do země legálně 30 tisíc imigrantů.

 
Studie navrhuje čtyři strategie:

• Modernizace daňového systému
  Řešení předpokládá odbourávání daňových úlev a zvýšení zdanění služeb.  V současnosti je mnohem více zdaněno hmotné zboží než služby, které se budou  konzumovat mnohem více než dnes. Tento trend je ještě silnější u starších osob, kteří obvykle nakupují méně zboží, ale více služeb.
  ČR se v této oblasti snaží o zpomalení  zadlužování státu a problém stárnutí je zúžen na snahu vyhnout se dramatickému deficitu státního penzijního systému. V současné době vláda připravuje návrh rovné daně z příjmu a zvýšení DPH, tedy přesun zátěže od přímých daní k nepřímým.
• Zvýšení průměrného věku odchodu do důchodu
  Tento krok by zpomalil pokles státních daňových příjmů a navíc s  prodlužováním průměrného věku dožití je logické. Musí se však odchod do důchodu oddalovat rychleji, než se  zvyšuje průměrný věk, jinak se výhoda pozdějšího odchodu do penze snižuje. V minulosti počet roků na penzi tvořil mnohem menší část z celkového života dospělého.
  Velká Británie např. navrhuje prodloužit důchodový věk během příštích 40 let postupně až na 68 roků, v USA by se od roku 2015 mělo odcházet do důchodu v 67 letech. I ČR uvažuje o postupném prodlužování odchodu do důchodu o 2 měsíce pro muže a o 4 měsíce pro ženy každým rokem, takže v roce 2050 by muži odcházeli do penze v 68 a ženy v 67 letech.
• Zpoplatnění veřejných služeb
  Studie odhaduje, že jen v USA by se měly během několika let příjmy z poplatků za služby vyrovnat příjmům z daní. Zpoplatnění služeb navíc omezí jejich nadužívání a budou je využívat skutečně jen ti, kteří je potřebují. Další výhodou je vysoká přizpůsobivost poplatků, jejichž změny nemusí procházet legislativními procesy.
• Užší spolupráce veřejného a soukromého sektoru při poskytování služeb
  Mezigenerační transfery bohatství mj. prostřednictvím různých neziskových sociálních organizací, dosáhnou v letech 1990 až 2044 hodnoty 41 bilionů dolarů (v cenách roku 1998). Na charitu, podle dalšího odhadu, budou v první dekádě tohoto století vynaloženy až 3 biliony dolarů. Ne nevýznamné jsou možnosti vytváření nových pracovních příležitostí v sociálních službách a příležitostí k práci dobrovolníků, která je také ve stárnoucí populaci oblíbena. V USA se dobrovolné činnosti v současné době věnuje 25 až 30 % osob důchodového věku, v EU je to 10 %, ale v Nizozemsku je to například rovněž čtvrtina důchodců.

Jaké služby aneb co potřebují?

Stejnou péči, jakou vlády věnují získávání příjmů z nových zdrojů, musí věnovat službám, za které tyto příjmy utratí. „S tím, jak populace stárne, by vlády měly pečlivě zvážit všechny dopady do ekonomiky, zejména do zdrojů, a pečlivě zvažovat strukturu služeb, které svým občanům budou z veřejných prostředků poskytovat,“ zdůrazňuje Michal Petrman.

Samotné udržení výše důchodů například ještě neznamená udržení kvality života a zvýšení životní úrovně penzistů. Sociální a zdravotní služby poskytované starým lidem se přesunou ze specializovaných zařízení do jejich domovů. Bude zapotřebí řešit bydlení pro staré lidi tak, aby služby a běžné obchody měli v dosahu pěší chůzí. Studie připomíná, že občané jsou nejen klienty státu, ale také jsou důležitými voliči politické reprezentace.

Důchodové pojištění v ČR

Český důchodový systém tvoří v současné době v podstatě dva pilíře. Základní povinný dávkově definovaný, průběžně financovaný pilíř a doplňkový dobrovolný, příspěvkově definovaný, kapitálově financovaný pilíř penzijního připojištění se státním příspěvkem. Součástí doplňkového dobrovolného pilíře je také soukromé životní pojištění. Většina důchodů je v České republice vyplácena ČSSZ.  Pro zajímavost uvádíme výsledky výběru pojistného na důchodové pojištění v roce 2006.  ČSSZ vybrala 268,5 miliard korun, tj. o cca. 18,4 miliardy více než v roce 2005. Na dávkách důchodového pojištění (tedy na starobní, pozůstalostní a invalidní důchody) naopak v roce 2006 vyplatila 266,3 miliardy korun. Dá se tedy říci, že výběr v loňském roce přesáhl výdaje a to je určitě pozitivní zpráva.