Světové zásoby ropy nejsou neomezené a podle pesimistů zeslábne globální trh s ropou už v nejbližších letech.
Již v roce 1997 odhadovala Světová energetická rada (WEC) se sídlem v Paříži zásoby ropy na pouhých 40 let při současné úrovni spotřeby. Ke stejnému závěru dospěli o dva roky později i experti jedné z největších těžařských společností, britské BP Amoco. Německý Spolkový geologický ústav (BGA) odhaduje světové zásoby dokonce na pouhých 34 let. Prognózy Světové banky (WB) jsou naproti tomu víc než optimistické: při dosavadní spotřebě ropa vystačí ještě 600 let.Za Kassandru mezi experty hodnotícími vyhlídky těžby ropy se pokládá anglický geolog C. J. Cambell, poradce řady vlád i ropných společností. Podle loňské Cambellovy předpovědi měla světová produkce ropy do dvou let překročit svůj zenit. Dosud se spotřebovala polovina těžitelných zásob, tj. 820 miliard bar
elů ropy. V současnosti už se nalézá pouze jeden barel za čtyři vytěžené. A 90 % možných zdrojů ropy už bylo objeveno...Kolem roku 2010 proto bude podle této předpovědi konec nadbytku a ropa se bude prodávat za 60 USD za barel. Od toho okamžiku bude její produkce klesat, zpočátku pomalu, později čím dál rychleji. Již kolem roku 2008 nastane podle Cambella konec globálního trhu s ropou. K problému se vyjádřila také Světová energetická rada, která není tak pesimistická jako Cambell, ale přesto připouští, že
kolem let 2020-2030 bude "situace vážná". Uvedené prognózy vyvolávají úvahy o dalších souvislostech vývoje cen ropy, ale i o spolehlivosti nepříznivých před-povědí. Zejména poslední otázkou se zabývají v časopise Foreign Affairs A. M. Jaffe a R. A. Manning. Současně zkoumají význam celé problematiky pro politiku Spojených států.Uvádějí, že technický pokrok umožňuje lepší využití známých ložisek a že technologické změny vedou k prodloužení životnosti existujících vrtů. Zvyšují rovněž možnost nalézání nových zdrojů a otevírání nových vrtů. Tyto práce jsou podle autorů zmíněných článků šestkrát úspěšnější než v době před první ropnou krizí (u plynu je údajně tato úspěšnost asi pětkrát vyšší). Přitom průměrné náklady na otevírání nových vrtů klesly z 15 USD
na jeden barel v osmdesátých letech na 5 USD v roce 1998. Místo předpokládaného poklesu těžby v zemích OPEC v posledních 20 letech se proto těžba o 15 % zvýšila. Současně probíhají technologické změny vedoucí k vyšší efektivnosti využívání energie. Podle autorů mezi léty 1980 a 1995 klesla spotřeba energie v USA na 1 dolar GNP zhruba o pětinu a úspory v Evropském společenství a v Japonsku byly údajně ještě vyšší.Zvyšování cen ropy posiluje podněty k hledání alternativních zdrojů. Těžba z technologicky náročných nalezišť se totiž vyplácí až po dosažení určité cenové hladiny. To poskytuje státům OPEC prostor k promyšlenému cenovému "lavírování", které se promítá i do těžebních kvót. Většina geologů, kteří se opírají o archivované údaje o tisíci osmi stech registrovaných ropných polí, se však přiklání ke Cambellovi, který údajně disponuje jednou z nejlepších databází světových zásob. Naproti tomu údaje států OPEC jsou prý 50 let staré a nejsou již v plném souladu se skutečností. Ropné společnosti mají také vl
astní databáze, avšak zveřejňované informace nejsou spolehlivé, protože společnosti je z různých obchodních důvodů zkreslují.Podle všech těchto předpovědí podíl zemí OECD na produkci ropy poklesne z 24 % (1991) na 15 % (2010), podíl států OPEC naopak vzroste ze 30 % na 48 %. Ostatní země včetně Ruska budou produkovat 37 % ropy proti 46 % v uvedeném roce 1991. Zásoby Evropy přitom vystačí jen na 10 let, USA, které již dnes dovážejí polovinu své spotřeby, dokonce jen na 8 let.
Tento vývoj nesmírně posílí postavení arabských států, které jsou si svého strategického postavení stále více vědomy: disponují stále ještě devadesáti procenty rezerv ropy (nepočítáme-li se spornými údaji o zásobách v Kaspickém moři). Potvrzuje se tak postavení arabské "malé šachovnic
e" na velké šachovnici euroasijského kontinentu (Brzezinski).Podle zmíněných článků ve Foreign Affaires pak v souvislosti s touto situací probíhají také významné změny v dodavatelské orientaci jednotlivých trhů s ropou. Přednost dostává geograficky blízký odběratel s nižšími náklady na dopravu. Příznačně prý dochází k přesunu zásobování USA ze Středního východu k dodávkám ze západní polokoule a atlantických nalezišť. Uplatňuje se přitom i snaha vymanit se ze závislosti na zdrojích ze vzdálených a konflikt
ních oblastí. Zároveň se předpokládá, že dodávkami ze Středního východu budou zásobovány země asijské.Těmto tvrzením ovšem odporuje americká aktivita na druhé "malé šachovnici", kterou představuje oblast Kaspického jezera. Reprezentují ji státy, které jezero obklopují, tj. Rusko, Kazachstán, Turkmenistán a Ázerbájdžán. Na jejich území se nalézají zásoby, které jsou odhadovány na 50-200 miliard barelů ropy, což by však představovalo nanejvýš 20 % dnes známých zdrojů.
Americký ústav strategických studií (AIS
S) je však mnohem střízlivější - podle něj celkové zásoby v oblasti představují pouhá 3 % světových zásob. Americký časopis Time příznačně o těchto nalezištích napsal, že jde "o epicentrum posledního velkého opojení ropou tohoto století". Aktivita průmyslových států v této oblasti vychází z přesvědčení, že nastane nová ropná krize jako v roce 1973. Na rozdíl od tehdejšího vývoje se však nepředpokládá, že po jejím překonání ceny opět klesnou na původní úroveň (když v říjnu r. 1998 klesl barel na 12 USD, byla ropa po zápočtu vlivu inflace lacinější než před první ropnou krizí v r. 1973, kdy se barel prodával za cca 3 USD).Ve Střední Asii se tak od počátku devadesátých let hraje velká hra o vliv na tomto území, a to podle dvou os: jednu představuje osa Moskva-Jerevan-Teherán a druhou Washington-Baku-Ankara. Spor o rozsah vlivu na těžbu je zároveň sporem o vliv na dopravu a distribuci.
Ruská cesta vede jednak vybudovaným ropovodem z Baku do Novorossijska přes Groznyj v Čečensku. To také vysvětluje úpornost snahy Ruska zachovat tuto zemi pod svou kontrolou. Rusové také vyvíjejí tlak na Kazachstán, aby se dobudovala trasa z kazašského Tengisu přes Astrahan, opět do Novorossijska.
Naproti tomu Američané mají zájem pokud možno obejít místa konfliktů, třebaže počítají i s cestou z Baku přes Gruzii do přístavu Poti Supsa, tedy územím konfliktu mezi Gruzií a Ázerbájdžánem. Jiným záměrem Američanů je vybudovat "transkaspickou magistrálu", ropovod, který by vedl z kazašského Tengisu napříč jezerem do Baku. Na tuto cest
u by pak mohla navázat trasa vedoucí z Baku do tureckého Ceyhanu ve Středozemním moři.Zájem o kontrolu ropných cest je také v pozadí snahy Ankary pacifikovat odbojnou kurdskou oblast za každou cenu. Turci zároveň hodlají torpedovat snahu Bulharska a Řecka o vybudování ropného obchvatu Bosporu a Dardanel. Na základě dohody s Ukrajinou chtějí vystavět do Ceyhanu další trasu vedoucí z tureckého Samsunu na Černém moři. Velkým hráčem na této šachovnici je také Čína. Nahrává jí sousedství s Kazachstánem, kterým má vést ropovod na čínská území v délce 3000 km. Kazachstán by se tak zbavil dosavadní závislosti, kdy mohl vyvážet ropu jen přes Rusko.
Čína se stává významným faktorem i v jiném ohledu: její denní dovoz ropy už činí 1,7 milionu barelů. Pokud by však hodlala dosáhnout stejné míry automobilizace, jakou dnes mají průmyslové státy, potřebovala by denně 80 milionu barelů, zatímco světová denní těžba byla již v roce 1996 omezena jen na 64 milionu barelů.
Aby se snížil vliv arabských států na světové trhy, navrhuje zmíněný britský expert Cambell uzavření jakéhosi těžebního protokolu. Zdá se, že by měl podobné rysy, jaké mají požadavky Američanů v kaspické oblasti: volný přístup ke všem nalezištím, vyčlenění dodávek energie pro různé regiony, neomezený odbyt k
aspické suroviny na světových trzích. Smlouva o společném podnikání s Ázerbájdžánem při využití tamních ropných polí je však ukázkou toho, co si nejsilnější hráči pod pojmem liberální trh představují: 80 % podílů smlouvy připadá na západní státy, z toho 44 % pouze na Američany.I při možné nepřesnosti všech informací, které jsou o ropě dnes k dispozici, není možné předpokládat u časových hodnocení řádově odlišné rozdíly. Náhradní řešení přitom prakticky neexistují. Dotěžování starých ropných nalezišť může přinést jen malý časový odklad. Těžba z alternativních zdrojů jako jsou ropné písky, se vyplatí až při ceně ropy 60 USD za barel, tedy až v okamžiku krizové situace. Náhradní paliva v komerčně přijatelných cenách nebudou k dispozici před vypuknutím krize.
Takové jsou závěry odborníků.Citované americké stati zároveň uvádějí, že základní výzkum v oblasti energie (za předpoladu dostatečného přísunu investic) by mohl nabídnout technologie, které radikálně sníží americké dovozy ropy, takže dnešní odhad pro rok 2030 ve výši 36 milionů barelů denně by mohl být upraven na pouhých 6 milionů barelů denně. Autoři přitom vládě vytýkají, že ve svých strategických úvahách více spoléhá na zajištění bezpečnosti vojenskou silou, třebaže technické řešení by bylo neskonale l
evnější. Proto požadují prohloubení spolupráce mezi vládou a soukromými společnostmi, které v této oblasti působí.Zdroj: Ekonom 34/2000
Snad na to nebude mít Filip Turek špatný vliv. Většina řidičů se na českých silnicích cítí bezpečně
Kola místo papežského stolce: Dopravní historie hlavy katolické církve
Youtuber vzal na Ring obyčejnou Škodovku. Byl by schopný překonat oficiální rekord automobilky
Policie vyráží na koledu. Velikonoční dopravně bezpečnostní akce startuje dnes a končí v pondělí
„Modrý blesk“ a jeho dějiny: Sedmdesátiny Alpine znamenají oslavy automobilového sportu nejen v Československu
