Pomohou české ekonomice keynesiánské impulsy?

17.02.2009 | , Finance.cz
MAKRODATA A EU


Říká se, že současná ekonomika trpí nedostatečnou poptávkou. Měl by stát více utrácet? Je teoretický ekonomický koncept - keynesiánství, který stimulaci poptávky doporučuje, tzv. mimo mísu reality?

Silně zjednodušený makroekonomický model říká, že velikost HDP je dána vzájemným vztahem celkové (agregátní) poptávky ekonomiky a celkové (agregátní) nabídky ekonomiky.

Nabídku tvoří firmy nabízející své statky a služby. Velikost nabídky je determinována množstvím a kvalitou zdrojů (práce, kapitál), které jsou v ekonomice k dispozici. Pokud chceme upéct více chleba, musíme mít k dispozici více mouky, pečících trub i zadělávajících rukou.

Poptávku tvoří všechny subjekty v ekonomice, které nakupují. Konkrétně domácnosti, firmy, stát i zahraničí. Pokud je poptávka nedostatečná, vznikají v ekonomice nevyužité zdroje. Pokud poptávka roste ve chvíli, kdy jsou zdroje využívány plně, a není možnost jak další zdroje získat, velikost produktu se nemění.


Keynesiánská stimulace ekonomiky


V současnosti existuje mnoho různých pohledů na aktuální hospodářskou situaci. Jeden z nich říká, že v ekonomice je nedostatečná poptávka. Neboli že chceme spotřebovávat méně bochníků chleba, než na kolik máme mouky. A protože jedním ze subjektů tvořících poptávku je stát, stále častěji se objevují a prosazují názory, že by měl stát více utrácet a tím poptávku podporovat. Jde o typický příklad keynesiánské stimulace ekonomiky.


Jak by to mělo fungovat aneb Ekonomická teorie


Vláda více utrácí, dojde k nárůstu poptávky a tím také k nárůstu produktu. Podle této teorie je však nárůst produktu větší než fiskální stimul (vládní nákup) díky tzv. multiplikačnímu efektu. Multiplikace zjednodušeně znamená, že přírůstek vládních nákupů vede k přírůstku poptávky, přírůstek poptávky vede k přírůstku produktu. Když roste produkt, rostou i lidem příjmy, neboť větší produkce znamená větší výnos z této produkce, který si v konečném důsledku zase rozdělí domácnosti, neboť i firmy jsou vlastně ve vlastnictví jednotlivých občanů nebo skupin občanů. Přírůstek příjmů znamená, že lidé jsou bohatší, a když jsou bohatší, zvyšují svou spotřebu. Spotřeba domácností je také součástí poptávky, znovu dochází k jejímu nárůstu a proces se opakuje. Multiplikace se zastavuje až v situaci, kdy firmy už nemohou zvyšovat výrobu, neboť už nemají kde sehnat mouku, stroje a ruce pro zadělávání těsta. Ekonomika narazí na své kapacitní limity.

Zdá se to tak triviální a samozřejmé, jakoby stát nyní držel v rukou silný nástroj, který „to“ vše vyřeší. Naneštěstí (nebo naštěstí) je ale ekonomika mnohem složitější mechanismus, který takhle jednoduše nefunguje.


V realitě keynesiánská multiplikace pokulhává


Empiricky se ukázalo, že spotřeba lidí se nechová výše zmíněným procyklickým způsobem, ale že má podobu dlouhodobého trendu. Když dneska vyděláte 50.000 Kč, ale nevíte, zda příští dny to bude pokračovat, neutratíte těch 50.000 Kč dnes, s tím, že zítra nemáte co do pusy, ale počkáte, jestli vysoké výdělky jsou dlouhodobou záležitostí a až pak změníte úroveň své spotřeby. Keynesiánská multiplikace pokulhává.


Efekt vytěsnění


Pomineme-li tento kontroverzní multiplikační koncept, přichází mnohem významnější protiargument neuváženého vládního utrácení a to argument v podobě efektu vytěsnění. Pokud se ekonomika vyvíjí méně pozitivně, než byla všeobecná očekávání, stav rozpočtu se také vyvíjí hůře. Příjmy z daní jsou nižší, než byl předpoklad a vládní výdaje v podobě nejrůznějších transferů rostou (typicky dávky v nezaměstnanosti, doplatky do životního minima apod.). Na požadované další navyšování vládních výdajů rozpočet rezervy nemá. Prostředky je třeba získat jinak. Typicky vládní půjčkou. Ta přináší řadu problematických aspektů.

Shání-li vláda prostředky na své výdaje, zvedá poptávku na peněžním trhu. Růst poptávky na peněžním trhu znamená růst úrokové míry. Vyšší náklady na půjčky pak odradí část soukromých investorů. Vládní útraty sice agregátní poptávku zvýší, ale pokles investičních útrat firem ji zase sníží. Vládní nákupy tak vytěsní nákupy soukromé. V současnosti, kdy jsou úroky nízké, je ale mnohem podstatnější následující argument proti vládním půjčkám. Ve chvíli, kdy banky půjčují opatrně, logicky budou raději půjčovat relativně jistému dlužníkovi, kterým je stát a budou ještě méně ochotny poskytovat prostředky soukromým firmám. Kdyby ale stát neposkytoval bankám tento výdělek, musely by banky firmám dřív nebo později půjčit, neboť nejenom z poplatků je banka živá a úroky z úvěrů potřebuje.


Neúnosná zátěž do budoucna


Dalším problematickým bodem vládního utrácení je navyšování veřejného zadlužení a tím zvyšování dluhové služby a zatěžování budoucích rozpočtů. Pokud si dnes hodně půjčíme, musíme zítra platit velké úroky, tedy zatěžujeme budoucí rozpočty. Budoucí generace mají platit naše dluhy. Vážnějším problémem je, že se jen velmi těžko dá předvídat vývoj a naneštěstí (ačkoliv se nám to z dnešního pohledu zdá málo pravděpodobné) se může stát, že prostě budoucí vlády na splácení mít nebudou. A bankrot státu, to by si snad nepřál nikdo z nás.

Výše prezentované problémy jsou jen některé z argumentů proti neuváženým vládním stimulům, které v současnosti vidíme v mnoha okolních zemích. Naštěstí se naše ministerstvo financí chová zatím celkem obezřetně, držme mu palce, aby tlakům na utrácení odolávalo co nejdéle.



Pomohl vám tento obsah? Dejte mu hodnocení:

Průměrné hodnocení: 0
Hlasováno: 0 krát

Články ze sekce: MAKRODATA A EU