Co to znamenalo býti pod penzí

01.02.2013 | , Finance.cz
DŮCHODY A DÁVKY


Nárok na důchod dnes chápeme jako něco samozřejmého. Přitom jde o poměrně nový vynález, alespoň co se plošné přístupnosti týče. Kdo s tím ale přišel jako první a jakou prestiž s sebou neslo „místo pod penzí“?


Čtěte také: Jak vysoký je český důchod?
Jak se zvyšuje důchodový věk ve světě?


Nutnost důchodové reformy je oblíbeným sloganem všech politiků, kteří rádi budí dojem, že nemyslí pouze na to, kterak si během svého funkčního období naplnit soukromá korýtka (a tím se vlastně zabezpečit na stáří – není to od nich nakonec vysoce zodpovědné?). Praktická řešení ale váznou a o nějaké bezproblematičnosti se nedá ani mluvit. Není to pouze vina politiků – máme-li na jedné straně rostoucí počet seniorů a na druhé klesající počet dětí, ze kterých se stanou výdělečně činné osoby, pak je každá rada drahá.

Kdysi dávno

Ani pohled do minulosti k nalezení řešení příliš nepřispěje, k moudrosti předků je radno obracet se ve věcech bylinných lékáren a ochrany úrody brambor bez použití pesticidů, pomoc při hledání odpovědí na důchodovou otázku u nich ale nenalezneme.

Jednoduše proto, že křepký senior po sedmdesátce je z pohledu lidské historie žhavou novinkou.

Podíváme-li se do minulosti nejstarší, máme po problémech: staří lidé prostě nebyli. V době kamenné byli lidé rádi, když se dožili pokročilého věku přesahujícího dvacet pět let. K přirozeným příčinám smrti patřil porod, zranění při práci či lovu, smrt hladem a sežrání medvědem. Stařešina, který si stihl vypěstovat viditelné vějíře vrásek na tváři, byl pokládán za mudrce až bytost vyššího řádu. Dožít se vysokého věku v těch dobách krom značné dávky štěstí vyžadovalo nemalé schopnosti a flexibilitu.

Minulost méně vzdálená

Středověk ani většina novověku nijak zvláštní změnu nepřinesli – průměrný věk lidí se sice ve srovnání s dobou kamennou zvyšoval, s prací se ale přestávalo v okamžiku, kdy už byl člověk příliš starý nebo nemocný, aby nějakou zastal. Na vesnicích staří lidé přebírali méně fyzicky náročnou práci a starali se o vnoučata. V naprosté většině případů žili pod jednou střechou se svými dětmi. O tom, že nešlo o žádnou idylku, svědčí mimo jiné prózy českého realistického spisovatele Karla Václava Raise popisující mezigenerační soužití na českém venkově. Sbírkou povídek Výminkáři polemizoval s idealistickým viděním české vesnice jako idylického prostoru plného hodných a srdečných lidí, kteří si v nouzi neváhají přispět na pomoc.

Svépomocné spolky a vdovské fondy

Ve středověku vznikají svépomocné spolky zajišťující podporu zraněných, nemocných a starých členů komunity, nejčastěji hornické, v níž riziko úrazu patřilo k nejvyšším. První záznamy o těchto spolcích pocházejí z 15. století.

K prvním typům důchodového zabezpečení patřily vdovské fondy, například vévoda Arnošt zvaný zbožný založil vdovský fond pro duchovenstvo roku 1645 a o 17 let později další pro učitele.

Aby se státní úředníci měli dobře

Marie Terezie společně s rozsáhlou reformou státního aparátu představila tzv. penzijní normály, které státním úředníkům zajišťovali právo na penzi a jejich vdovám a dětem nárok na státní podporu. Místo státního zaměstnance tak získalo lahodný zvuk – jistota zabezpečeného stáří (z jiných než soukromých zdrojů) byla v těch dobách věcí nebývalou. Státní úředník tak byl po dlouhá léta vysoce lákavou partií. K prvním otázkám zvědavých matinek na nápadníka dcery či dcer pravidelně patřilo: „A jestlipak jsou pod penzí?“

Kterak Bismarck vypálil rybník marxistům

První plošné důchodové zabezpečení je spojováno se jménem německého kancléře Otto von Bismarcka, který ke konci 19. století čelil vzrůstající podpoře marxismu mezi prostým lidem. Aby si zachoval postavení, oznámil roku 1889, že zaručí finanční podporu každému nepracujícímu občanu Německa staršímu 65 let. Tato revoluční změna byla především gestem – Bismarck si dobře spočítal, že počet Němců přeživších uvedenou věkovou hranici státní pokladnu příliš nezatíží – nezapomeňme, že do masového využití penicilínu v medicíně schází ještě přes 50 let.

Nicméně Bismarckova reforma se stala základem a inspirací pro okolní země, Rakousko-Uhersko na ni navázalo zákony o penzijním pojištění z roku 1907. Po první světové válce navazují zákony o zaopatření pro válečné veterány, o něco později pojištění pro zaměstnance v případě nemoci, invalidity a stáří.

Nechme se překvapit, zda se důchodový systém nakonec nezreformuje tak, aby připomínal situaci v desetiletích a stoletích minulých. Věková hranice 65 let už je zase aktuální, uvidíme, co přijde příště.



Pomohl vám tento obsah? Dejte mu hodnocení:

Průměrné hodnocení: 4.5
Hlasováno: 1 krát

Články ze sekce: DŮCHODY A DÁVKY



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.