Německo deset let poté

Když se 3. října 1990 formálně spojilo 62 milionů západních a 16 milionů východních Němců, těžko by se hledali nesourodější partneři. Západní část byla vysoce industrializovanou a technologicky vyspělou zemí, patřila k nejbohatším na světě. Východní se potácela k bankrotu, ekonomicky a psychologicky otřesena po téměř šedesáti letech dvou po sobě jdoucích totalitních režimů. Přesto tehdy německý kancléř Helmut Kohl ujistil své krajany, že se východ během několika let přemění v "kvetoucí sad" s životní úrovní srovnatelnou se západem a že to nebude stát moc peněz.

Rychlý start, pomalejší doběh

Po deseti letech a čistém transferu 1,2 bilionu marek (540 miliard dolarů), což je více než dvojnásobek současného ročního rozpočtu federální vlády, se mnozí na obou stranách bývalé hranice z ostnatého drátu podivují, co se stalo s tím "rozkvetlým sadem". Po čtyřech letech explozivně rychlé transformace s tempem růstu hodně převyšujícím západní, se zdá, že se "dohánění" vyspělejšího souseda zastavilo. Stavební sektor, který napájel počáteční vzestup východu, je v hluboké krizi. Ekonomický růst se během posledních tří let zvolnil na hlemýždí tempo mezi 1,2 až 2,0 procenty. Ekonomická úroveň měřená jako HDP na hlavu je na východě stále na dvou třetinách západu. Východní nezaměstnanost, která se poslední tři roky drží nad 17 procenty, je dvojnásobná ve srovnání se západní, průměrné hrubé mzdy jsou o 25 procent nižší. A východní infrastruktura bude potřebovat injekci dalších 300 až 400 miliard marek z veřejných peněz, aby se dostala na západní úroveň.

Záleží na úhlu pohledu

Pak se snad ani nelze divit, že někteří špičkoví ekonomové, jako Hans-Werner Sinn, šéf mnichovského výzkumného centra Ifo, popisují sjednocení Německa jako "ekonomické selhání". Ale jde o otázku nastavení parametrů hodnocení: Pokud se spíše zaměříte na to, odkud východní Němci přišli, než kam měli směřovat, nabízí se daleko jasnější obraz.

Po kolapsu komunismu bylo východní Německo politicky i ekonomicky zruinované. To byly i mnohé další země sovětského bloku, ale na rozdíl od nich východní Německo nemělo na vybranou: prakticky přes noc muselo přijmout nový systém, který nebyl ušit na míru jeho specifickým potřebám. Navzdory tomu, co politikové prohlašovali a v co východní Němci doufali, nebylo sjednocení fúzí, ale nepřátelským převzetím. Skutečně, když vyprchala počáteční euforie, mnozí lidé z východu si začali klást otázku, zda nešlo spíše o porážku. Všechno dobré i špatné bylo zlikvidováno. A všechno muselo být vybudováno od základů podle západoněmeckého modelu: politické struktury, vzdělávací systém, legislativa, zdravotnictví, sociální služby, policie, měna, průmysl, instituce, manažerské a politické elity.

Tryskem ke svobodě

Sjednocení nebylo výsledkem vyspělosti politických vůdců. Přišlo náhle, v nezastavitelné vlně všeobecné touhy východu po demokratických svobodách a materiálních přínosech západu. Málokterý politik se tehdy odvážil poukazovat na možná rizika. Přesto byl pro mnohé obyvatele východu přesun od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství ohromným šokem. Zastaralé a zadlužené továrny se zastavovaly, neefektivní družstevní farmy klesaly ke dnu a tři čtvrtiny z deseti milionů východoněmeckých pracujících byly na dlažbě.

Vše ještě zhoršilo rozhodnutí nastavit směnný kurz východoněmecké marky k mocné západoněmecké v kurzu jedna ku jedné. Politicky to bylo pravděpodobně ospravedlnitelné, ale ekonomicky katastrofa. Méně než rok předtím, v době pádu berlínské zdi, se východoněmecká marka měnila oficiálním kurzem devět ku jedné a na černém trhu až dvacet ku jedné. Nová ztřeštěná parita poslala mzdy a ceny na inflační spirálu a ještě více snížila konkurenceschopnost východoněmeckého zboží. Tradiční exportní trhy v bývalém sovětském bloku se zhroutily, zatímco domácí zákazníci, vyzbrojeni novými D-markami, si spěchali nakoupit západní zboží. V tu samou dobu se do západní části Německa přestěhovaly dva miliony Němců z východu s představou, že najdou lepší zaměstnání. Počet pracovníků ve východní části Německa poklesl o třetinu a přes milion pracovníků zůstalo bez práce.

Přibližování a dohánění

Přesto došlo k velkému pokroku. Mzdy, důchody a na obyvatele se téměř zdvojnásobily. Čistý příjem domácnosti je nyní na 90 procentech západoněmeckého. Produktivita poskočila z 41 na 67 procent západní hladiny. Fixní kapitál na jedno pracovní místo se zvýšil z 20 procent západní úrovně na 75 procent. Zpracovatelský sektor, který ztratil po sjednocení 70 procent svých pracovních míst, nyní zaznamenává dvojciferné roční přírůstky a export jeho produkce v první polovině letošního roku poskočil o třetinu. Nyní představuje 21 procent výstupu, což je téměř dvojnásobek ve srovnání s polovinou devadesátých let.

Také bytová situace se zlepšila. Zhruba 40 procent lidí z východu bydlí ve vlastním, stejně jako v západní části. Krajinu protínají nové dálnice (za čtyřicet let komunismu nebyl postaven jediný kilometr). Železnice byly elektrifikovány a modernizovány a východní země se nyní pyšní jedním z nejmodernějších telefonních systémů na světě.

Znečištění, které bylo noční můrou komunistické éry, prakticky vymizelo. Do kdysi páchnoucích řek se opět navrátil život. Smog nad městy, pocházející ze spalování hnědého uhlí v domácnostech a továrnách a dvoutaktních motorů, je pryč. (Staré trabanty jsou tak vzácné, že se staly předmětem zájmu sběratelů.) V důsledku injekce 50 miliard marek má dnes někdejší třetí nejméně hospodárný spotřebitel energií na světě nejmodernější, úsporné a čisté elektrárny na hnědé uhlí.

Stejní a přesto odlišní

Zvenku to vypadá, že jsou všichni stejní: stejně se oblékají, dívají se na stejnou televizi, čtou stejné noviny, učí se stejné věci ve školách, jedí víceméně stejné jídlo. Ale mnozí si přesto uvědomují rozdílnost ve stylu a postojích. "Poznám, kdo je v východu a kdo ze západu za pět minut, co vejde do místnosti," říká Axel Schmitz-Gödelitz, bývalý západoněmecký diplomat ve východním Berlíně, který nyní organizuje víkendové konference o vztazích mezi východními a západními Němci k překonání vzájemných předsudků. "Lidé z východu bývali vřelejší, jednodušší a upřímnější. Západní Němci jsou sebevědomější, více asertivní a umí se lépe prosadit způsobem, který mnozí z východu pokládají za arogantní."

Je také jasné, že všichni po sjednocení nejsou na straně vítězů. Zhruba 60 procent obyvatel z východu přiznává, že se jejich životy během posledních deseti let změnily k lepšímu, ale 16 procent tvrdí, že se zhoršily. Ti dru-zí postrádají jistoty centralizované společnosti, solidaritu mezi sousedy, společnost, kde všichni vydělávali více či méně tutéž mzdu a nic si nezáviděli. Ženám chybějí jesle a školky zdarma, které jim pomáhaly kombinovat kariéru s rodinným životem. I když návrat Německé demokratické republiky by si přálo jen šest procent lidí, dvě třetiny si stěžují, že ve sjednoceném Německu nežijí úplně "jako doma".

Rostoucí podíl východních Němců říká, že se cítí jako druhořadí občané. Nesouhlasí s nižšími mzdami, které dostávají ve srovnání se svými západními kolegy za stejnou práci a často delší pracovní dobu. Řidič autobusu, odborný asistent na univerzitě nebo doktor v nemocnici ve východním Berlíně například vydělává o 13 procent méně než jeho protějšek nedaleko v západní části města, a navíc se od něj očekává, že bude týdně pracovat o hodinu a půl déle. V soukromém sektoru jsou mzdy v průměru o 20 procent nižší a v některých sektorech o 40 procent. Útěchou není ani to, že východní pracovníci často vydělávají trojnásobek toho, co měli před deseti lety. A navzdory obrovským transferům veřejných financí, si šest z deseti stěžuje, že se vláda dostatečně nesnaží, aby se životní úroveň ve východní části dostala do souladu se západní.

Je možné, že se východní německé země nestanou "dynamem ekonomiky", jak prohlašoval východoněmecký ministr Rolf Schwanitz o pěti východních státech. Ale jsou v pohybu. Očividné zastavení procesu přibližování je odrazem útlumu přehřátého stavebního sektoru, u něhož se předpokládá zeštíhlování ještě po několik dalších let. Hlavním motorem východoněmecké ekonomiky se stalo zpracovatelské odvětví, které vystartovalo vpřed s 12procentním přírůstkem za prvních šest měsíců letošního roku a předehnalo počtem pracovníků stavebnictví. Očekává se, že východoněmecká ekonomika bude letos růst tempem mezi 2,5 a 2,7 procenty, což je méně než předpověď tří procent pro západní země, ale téměř dvojnásobek ve srovnání s loňským 1,5 procenta.

Jak dlouho bude trvat vyrov-návání úrovně a jak dlouho budou západní Němci ochotni platit účet? Manfred Stolpe, premiér Brandenburgu, počítá se šesti až sedmi roky. Vláda odhaduje dalších deset. Jiní, jako Rüdiger Pohl, západní profesor, který vede ekonomický výzkum v Halle, hovoří o celé generaci. Čistý transfer veřejných financí (po odečtení příjmů z daní z východu) vloni představoval 144 miliard marek, ekvivalent téměř pěti procent západního HDP.