Není práce jako práce. Mezi zaměstnáním a služebním poměrem je řada rozdílů

03.04.2019 | , Finance.cz
DANĚ


Ačkoliv shodně spadají do kategorie příjmů ze závislé činnosti, v praxi existuje mezi zaměstnáním v rámci běžného pracovním poměru a poměru služebního několik poněkud zásadních rozdílů. Ty spočívají především v odlišných právních základech, způsobech vzniku a zániku, druhu vyplácené odměny za odvedenou práci a v mnohém dalším.

Pracovník, jemuž náleží příjem ze závislé činnosti, může být, zjednodušeně řečeno, zaměstnán několika způsoby. Jedná-li se o soukromý sektor, bude mít se svým zaměstnavatelem uzavřenou pracovní smlouvu, dohodu o provedení práce či dohodu o pracovní činnosti. Všechny tyto vztahy jsou ošetřeny v Zákonu č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

Současně se zákoníkem práce řídí také smlouvy většiny zaměstnanců veřejného sektoru. Tedy alespoň těch, kteří pracují právě na základě pracovního poměru. Spadají sem především takzvaní úředníci úředních samosprávních celků, ale i pracovníci těch institucí, které nejsou označovány jako správní orgán či orgán státní správy. Dále lze do této kategorie zařadit též třeba zaměstnance Ředitelství silnic a dálnic, České pošty, CzechInvestu stejně tak jak ostatní zaměstnance veřejné správy, jejichž postavení musí být v souladu se zákoníkem práce (například údržbáře, řidiče atd.).

Na druhé straně pak existuje skupina přibližně 60 – 70 typů státních zaměstnanců, kterýchžto smlouvy jsou ošetřeny takzvaným služebním poměrem. Ten pro změnu vychází ze Zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě.     

Služební poměr existoval už před první světovou válkou

Institut služebního poměru je v českém právním prostředí relativně novou, respektive staronovou záležitostí. V jisté formě byla problematika služebních poměrů v tuzemské legislativě zakotvena již v dobách Rakouska-Uherska. Úplně opuštěno od ní naopak bylo od roku 1950, přičemž k jejímu návratu došlo teprve před čtyřmi lety.

Mezi zaměstnance podléhající služebnímu poměru lze tedy najít pracovníky státem řízených organizací, kterými jsou správní úřady či orgány státní správy. Výjimka se nicméně v tomto ohledu vztahuje například na členy vlády, členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, členy Rady Českého telekomunikačního úřadu, předsedu Českého statistického úřadu apod. Podrobný výčet je uveden v § 2 zákona o státní službě.

Týká se i příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků

Vedle této skupiny státních zaměstnanců podléhají služebnímu poměru, byť s jistými odlišnostmi a v podstatě nepřetržitě, také takzvaní příslušníci bezpečnostních sborů a vojáci Armády ČR. Konkrétně se pak o členy Policie ČR, hasičského záchranného sboru, celní správy, vězeňské služby, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Bezpeční informační služby a Úřadu pro zahraniční styky a informace.

Zaměstnanci podléhající služebnímu poměru jsou za svoji páci odměňováni platem, nikoliv mzdou. Mzda totiž náleží pouze pracovníkům soukromého sektoru. Služební poměr může být uzavřen jak na dobu určitou, tak neurčitou. V praxi se přitom v převážné většině případů vyskytuje druhá varianta.

Výše odměny je stanovena prostřednictvím platových tabulek. Ty se dále dělí na jednotlivé stupně a třídy. Stupňů je celkem 12, a odvíjí se od započítané doby praxe, zatímco tříd existuje 16, přičemž ty jsou pro změnu odvislé od druhu, respektive náročnosti vykonávané práce.

Jedná-li se o příslušníky bezpečnostních složek státu, jejich celkový plat je poté tvořen z patřičné tarifní třídy a případných příplatků za vedení, službu v zahraničí, zvláštního příplatku, osobního příplatku a odměn.

Platy ostatních zaměstnanců veřejného sektoru jsou sice také odvozeny z platových tabulek, výše jejich odměn jsou nicméně stanoveny na lehce odlišných úrovní. A pokud jde o pracovníky sektoru soukromého, zde odměna za vykonanou práci závisí čistě na vůli a ochotě zaměstnavatele, je-li splněna základní podmínka zaručující pobírání mzdy vyšší než minimální s ohledem na skupinu, do níž daná profese spadá.

„Slibuji na svou čest a svědomí…“

Ke vzniku služebního poměru dochází na základě určení nejvhodnějšího kandidáta ve výběrovém řízení. Toho se může zúčastnit v podstatě kdokoliv, tedy jak fyzická osoba z řad běžných občanů, tak pracovník, který je v současné době zaměstnán v rámci služebního poměru na jiné pozici. Poměr vzniká dnem, jenž je uveden v rozhodnutí o přijetí, přičemž ve chvíli, kdy státní zaměstnanec nastoupí do služby, skládá služební slib. Kromě toho musí ale též vykonat úřednickou zkoušku, a to do doby, než mu skončí služební poměr na dobu určitou (pokud byl na tuto dobu sjednán).

V případě, že zaměstnanec u zkoušky propadne, má jeden opravný termín. Neuspěje-li ani na podruhé, služební poměr zanikne. Samotná zkouška se týká znalostí z oblasti veřejné správy, práv a povinností státního zaměstnance a fungování EU. Ve druhé části zkoušky odpovídá zaměstnanec na otázky odborné komise, která ověří jeho znalosti ohledně místa, na nějž byl zařazen.  

Po celou dobu zaměstnancova působení ve státní správě je o něm veden osobní spis, který mimo jiné obsahuje jeho hodnocení.

V souvislosti se služebním poměrem vzniká státnímu zaměstnanci i několik specifických povinností, kterým se musí podřídit, aniž by k tomu musel vyslovit vlastní souhlas. Mezi takové patří například vyslání na služební cestu, přeložení, změna doby trvání služebního poměru, zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů, přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání apod.

Co firma může, státní úřad musí

Co se týče zániku služebního poměru, k němu může dojít buď na základě rozhodnutí služebního orgánu, na základě žádosti státního zaměstnance, anebo ze zákona. V souvislosti s prvně zmíněnou variantou se pojí i jeden poměrně významný aspekt poukazující na rozdílnost mezi běžným pracovním a služebním poměrem.

Zatímco v rámci soukromého sektoru firma, respektive zaměstnavatel svému pracovníkovi výpověď na základě důvodů uvedených v ustanovení § 52 zákoníku práce dát může, v případě služebního poměru, jenž se zase pro změnu řídí ustanovením § 72 zákona o státní službě, tak správní orgán učinit musí. Zatímco tedy management běžného podniku má v tomto ohledu prostor pro vlastní uvážení celé situace, vedení státního úřadu nikoliv, v důsledku čehož služební poměr jednoduše zanikne.

Pokud žádost o skončení služebního poměru podá sám zaměstnanec, zanikne tento poměr nejpozději ve lhůtě 60 dní od podání této žádosti.

Jak je tedy na první pohled patrné, mezi zaměstnáním v běžném pracovním poměru a poměru služebním existuje několik zásadních rozdílů. Odměny za vykonanou práci v rámci jednoho či druhého jsou sice zdaněny stejně, liší se však způsoby jejich výpočtu, samotný právní základ, z něhož oba poměry vycházejí, stejně tak jako možnosti jejich vzniku, případně zániku.

Zda je lepší působit v poměru pracovním, nebo naopak služebním, zřejmě objektivně určit nelze. Vždy pochopitelně záleží na pohledu každého jedince. Zatímco jedni vidí větší perspektivu v soukromém sektoru, druzí by mohli argumentovat například tím, že v rámci služebního poměru vykonávají jistou službu státu, a tudíž by jej mohli řadit z morálního hlediska výš. Tyto názory ale mohou být až příliš subjektivní a jejich další rozvíjení není předmětem tohoto článku.


Také si přečtěte:



Pomohl vám tento obsah? Dejte mu hodnocení:

Průměrné hodnocení: 5
Hlasováno: 3 krát

Články ze sekce: DANĚ



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.