Musí mít zaměstnanci na stejné pozici i stejně vysoký plat napříč regiony?

Zaměstnavatelé jsou povinni zajistit, aby pracovní podmínky, odměňování a další benefity byly poskytovány spravedlivě a bez diskriminace. Rozdílné zacházení je možné pouze tehdy, pokud je opřeno o objektivní, zákonem uznaný důvod, který vyplývá z povahy vykonávané práce. Rozdíly v platech či pracovních podmínkách musejí být přiměřené, odůvodněné a nesmějí zakládat nerovnost mezi zaměstnanci vykonávajícími stejnou nebo srovnatelnou práci.

Může být spravedlivé, aby zaměstnanci vykonávající stejnou práci dostávali odlišnou mzdu jen proto, že působí v jiném kraji? V praxi se objevují situace, kdy zaměstnanci vykonávající stejnou práci u téhož zaměstnavatele pobírají rozdílnou mzdu pouze proto, že působí v jiném regionu. Takový rozdíl bývá často zdůvodňován rozdílnými životními náklady nebo specifiky pracovního prostředí, soudy ale stále častěji posuzují, zda jde skutečně o objektivní a oprávněné důvody, nebo o nepřípustnou formu nerovného zacházení.

• Zaměstnanec pobíral nižší mzdu než kolegové na stejné pozici
• Soudy uznaly, že práce byla srovnatelná a mzda nespravedlivá
• Nejvyšší soud potvrdil právo na doplatek mzdy
• Co musel zaměstnavatel zaměstnanci proplatit

Zaměstnanec pobíral nižší mzdu než kolegové na stejné pozici 

V roce 2016 se zaměstnanec obrátil na soud s žádostí o doplacení rozdílu mzdy ve výši 126 000 Kč spolu s úrokem z prodlení. Tvrdil, že ačkoliv pracoval na stejné pozici řidiče a ve stejném tarifním stupni jako jeho kolegové, jeho mzda byla nižší jen proto, že jeho místo výkonu práce bylo v Olomouckém kraji. Naopak zaměstnanci vykonávající stejnou práci v Praze a ve Středočeském kraji pobírali vyšší mzdu o 3 500 Kč měsíčně. Podle žalobce tak šlo o porušení zásady rovného odměňování za stejnou práci a o diskriminaci.

Zaměstnavatel se však bránil, že výše mzdy byla stanovena v souladu s právními předpisy a interními předpisy. Rozdílné odměňování podle regionu odůvodňoval zejména náročností práce a podmínkami na jednotlivých pracovištích. Například řidiči v Praze dle něj čelili větší zátěži kvůli větší velikosti provozních jednotek a vysokému počtu výměnišť, což činilo jejich práci složitější a odpovědnější. Dalšími faktory, které měly vliv na mzdu, byla délka praxe, dosažené vzdělání a vyšší životní náklady v hlavním městě a jeho okolí.

Soud tak měl posoudit, zda rozdílné odměňování bylo oprávněné a odůvodněné objektivními podmínkami práce, nebo zda se jednalo o diskriminaci.

Tip: Hranice pro odvod pojistného u DPP se od roku 2026 zvýší o pětistovku

Soudy uznaly, že práce byla srovnatelná a mzda nespravedlivá

Soud prvního stupně rozhodl ve prospěch žalobce a uznal, že práce řidičů v Olomouckém kraji byla ve své podstatě srovnatelná s prací řidičů ve stejném tarifním stupni v Praze. Rozdíly ve mzdách nebyly dostatečně odůvodněny objektivními faktory. Soud proto určil, že žalobce má nárok na doplacení rozdílu mzdy ve výši 113 007 Kč spolu s úroky z prodlení, a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Zaměstnavatel se proti rozhodnutí odvolal, avšak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že srovnatelní zaměstnanci v Praze, na které žalobce odkazoval, vykonávali stejnou práci se srovnatelnými předpoklady, a že tvrzení žalované, že rozdílná mzda by byla oprávněná i v případě, že by žalobce pracoval v Praze, není relevantní. Výsledkem bylo potvrzení, že nižší odměňování žalobce bylo v rozporu se zásadou rovného zacházení a zaměstnanec měl nárok na náhradu škody.

Nejvyšší soud potvrdil právo na doplatek mzdy

Nejvyšší soud zamítl dovolání žalované a potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu. Soud dovodil, že žalobce měl nárok na doplacení mzdy, protože práce řidiče v Olomouckém kraji byla srovnatelná s prací řidičů v Praze, a rozdílné odměňování nemělo objektivní důvod.

Nejvyšší soud zdůraznil, že zásada rovného zacházení se zaměstnanci (§ 16 a § 110 zákoníku práce) zaručuje, že všichni zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty mají nárok na stejnou mzdu. Pokud zaměstnavatel zvýhodní někoho bez věcného důvodu, jedná protiprávně a poškozený zaměstnanec má nárok na náhradu škody.

Soud také upřesnil, že pro výpočet náhrady škody se porovnává mzda nejlépe placeného zaměstnance vykonávajícího stejnou práci, a fakt, že existují další zaměstnanci s nižšími mzdami, není relevantní. V projednávané věci soud konstatoval, že srovnatelní zaměstnanci označení žalobcem vykonávali stejnou práci a pobírali vyšší mzdu o 3 500 Kč, což zakládalo nárok žalobce na doplacení rozdílu.  Proti tomuto rozhodnutí NS nebylo možný další opravný prostředek, čímž se kauza stala pravomocnou.

Tip: Povinnost mlčet o výši mzdy zmizela od 1. června z pracovních smluv

Co musel zaměstnavatel zaměstnanci proplatit

Zaměstnavatel byl povinen zaměstnanci doplatit rozdíl mzdy ve výši 3 500 Kč měsíčně za období 36 měsíců, což činilo 113 007 Kč, dále zaplatit úroky z prodlení z těchto částek a uhradit náklady soudního a dovolacího řízení ve výši 7 211,60 Kč, které zahrnovaly odměnu advokáta, paušální náhrady za úkony právní služby a daň z přidané hodnoty.

Čtěte také:

Náhrada mzdy se v roce 2026 zvyšuje. Upravují se i povinnosti pro nemocenské dávky

Zálohy na pojištění pro OSVČ v roce 2026 razantně vzrostou? Anebo ne kvůli ANO?