Obklady? Ano, ale... (1.díl)

"Výtvarníka musí vést tento zákon pravdivosti: Pro pozorovatele nechť je vyloučena možnost záměny zakrytého materiálu za jeho pokrývku. Zdá se sice, že důsledná obhajoba pravdy v architektuře by vedla k názoru, že konstrukce musí být za všech okolností zjevná ve své ryzosti a nahotě, a fanatikové tohoto hlásání jistě vytvořili mnohá znamenitá díla. Je však možné uznat v životě za pravdivé jen to, co důkaz pravdy stále zjevně podává? Kdyby se požadavek nahé konstrukce povýšil na zákon, rozloučili bychom se s větší částí stavebnických i jiných výtvarnických technik. Jde tedy jen o to, aby obklad nebyl v rozporu se spodní konstrukcí, aby jasně ukázal, že je právě jen obkladem, něčím, co je jinak uděláno a nějak připoutáno na vnější plochu skutečné nosné konstrukce."
Otakar Novotný, O architektuře

Dnes si budeme povídat něco o obkladech, avšak nikoli o obkladech čili náčincích, jak říkávala moje babička, když připravovala své úlevné všeléky z cibule a tvarohu mezi dvě pleny. Zůstaneme raději na poli stavění či spíše výstavby, neboť i to stavění má koneckonců svůj medicínský význam.

Obkladem čili inkrustací rozumíme aplikaci jednoho materiálu na druhý za účelem vylepšení estetických či užitných vlastností. Gottfried Semper, německý neorenesanční architekt a teoretik architektury, definuje roku 1870 obklad jako "negaci vnitřní hmoty, tj. jejího hmotného zjevu jako takového, v její specifické přirozenosti a barvě, kterých nelze navenek upotřebit."

Obklady můžeme dělit podle použitého materiálu (s čímž přirozeně souvisí jejich životnost), podle toho, obkládáme-li plochu svislou, nebo vodorovnou (dlažby), podle zatížení, které od nich musí na "svá bedra" převzít původní konstrukce, podle "vypovídací řeči" (některé obklady stavbu například monumentalizují, jiné naopak její měřítko drobí), podle způsobu přichycení k podkladu a podobně. Kritérií je možné najít dozajista více, jsou například lidé, kteří obklady vybírají podle toho, aby na nich bylo vidět, že stály hodně peněz...

Formát jako zákon
Obkládat se dá vlastně takřka cokoli bezmála čímkoliv. Pokud se ovšem přidržíme úvodní definice a budeme obkladu používat k zušlechtění podkladu, musíme dbát celé řady výtvarných pravidel. Není lhostejno, bude-li hlavní spára mezi jednotlivými obkladovými prvky svislá, vodorovná nebo šikmá. Zcela jinak například vyhlíží štít domu, obložený vodorovně kladenými prkny (střecha se zdá mít menší sklon) než tentýž štít s prkny přibíjenými svisle (zdánlivě strmější střecha), šikmo ke střední dělicí spáře (z hlediska sklonu střechy spíše neutrální, zato velmi dekorativní) nebo šikmo přes celou plochu štítu (velká výtvarná dynamika). Keramické obkladové pásky obdélného formátu budeme považovat za správně v tektonické logice stavby kladené, budou-li aplikovány vodorovně. Někdy však obklad může vědomě, ba i s určitou ironickou nadsázkou, některé části stavby kapotovat v rozporu s jejich tektonickým smyslem. Stává se tak vlastně svébytným materiálem, vřazeným svým použitím mezi materiály konstrukční, do stejné kategorie. Téhle "drzosti" by však nemělo být nadužíváno nikdy a tím méně nevědomky, jak jsme toho bohužel pořád dosti často svědky.

Lhostejná není ani velikost jednotlivých obkladových prvků a z toho rezultující výsledný spárořez. Mnozí stavebníci bývají třeba udiveni nezvykle rozdrobeným vjemem, kterého bylo nechtěně dosaženo užitím obkladu z drobných keramických pásků; zatímco totiž naše česká cihla (z ní tuzemské oko odvozuje i "přiměřenou" velikost obkladových prvků) má tradiční rozměr 6,5 x 29 cm, cihly (a ovšem i obkladové pásky) odjinud mohou být i dosti podstatně menší, třeba jen 5 x 22 cm. Těch prvních je na čtverečním metru asi 48 ks, těch druhých 72 ks, což je 1,5krát tolik. Taková stavba mi pak občas připadá jako nějaký její model ze zábavního parku, i když připouštím, že holandskému či belgickému kolegovi se tohle zdát nemusí: jsou zkrátka "odkojeni" jiným cihelným formátem.