Čekánína konec recese

Ekonomika země vycházejícího slunce rostla až do roku 1990 tempem, který bral dech. Japonský hospodářský zázrak se stal předmětem nejen závisti, ale i studia postupů. Pak bublina splaskla. Japonsko se už deset let nemůže vymanit z recese.

Vše začalo v roce 1985. Představitelé USA a Japonska se v rámci tzv. Plaza Accord shodli, že do té doby relativně slabý kurz jenu neodpovídá obrovskému obchodnímu přebytku Japonska ani celkové ekonomické síle této země a cílenou intervencí obou centrálních bank dosáhli prudkého zhodnocení japonské měny. To se však stalo pro japonskou ekonomiku, která do té doby expandovala hlavně díky zahraničnímu obchodu, nestravitelným soustem a odsoudilo ji to k silnému propadu.

Japonská centrální banka (BoJ) z

Díky tomu Jap

Přišel však říjen 1987 a "černé pondělí" na burze v New Yorku, které se přelilo do poklesu hlavních burzovních indexů po celém světě. Všeobecně se předpokládalo, že zvýšení úrokových sazeb v Japonsku by v této situaci mohlo vést až ke globální recesi. S trochou nadsázky se tudíž dá souhlasit s Japonci, kteří tvrdí, že byli "

I když se japonské akcie propadly po "černém pondělí" stejně tak, jako všude jinde, trvalo jim pouze šest měsíců, aby se vrátily na svou "předkrizovou" úroveň. V této době se ještě rozdíl mezi faktickými cenami akcií a jejich teoretickou hodnotou (tzv. fundamentalní cenou) pohyboval s přivřenýma očima v akceptovate

Přitápění pod kotlem

Expanzivní monetární politika, která měla zastavit propad způsobený náhlým zhodnocením kurzu jenu, tak zůstala beze změny více než dva roky. Když nedocházelo k inflačním tlakům ani přes velmi nízké úrokové sazby, optimismus ohledně perspektivy růstu japonské ekonomiky nezadržitelně stoupal a ceny akcií letěly nahoru.

Dalším důvodem "bublinové" euforie byla změna v chování finančních institucí. Japonské firmy investovaly jako šílené a díky růstu na burze neměly alespoň ty větší z nich problém získat potřebný kapitál přímo na kapitálovém trhu. V situaci, kdy ceny akcií převyšovaly 60krát zisky firem a investoři se spokojili s nepatrnými dividendami, byly emise akcií pro podniky velmi atra

Banky, které byly do té doby pro podniky téměř výlučným zdrojem finančních zdrojů, tedy obrátily svoji pozornost na půjčky menším neznámým firmám, které se angažovaly převážně ve spekulativních obchodech s nemovitostmi. Bludný kruh byl tudíž uzavřen: snadné získání úvěru pro investice do nemovitostí tlačilo ceny půdy a akcií nahoru. To samozřejmě následně znamenalo růst hodnoty bankovních zástav, což nutilo banky k ještě bláhovějším úvěrům ručeným půdou a akciemi.

Utažení šroubů

V roce

Propad cen vymazal bankám jak hodnotu zástav, tak jejich vlastního kapitálu. Nejenže drasticky srazil hodnotu zastavené půdy, ale vymazal také většinu tzv. "nerealizovaného zisku" z akciového portfolia, které činí velkou část kapitálu japonských finančních institucí i podniků.

Stále častěji se dnes v Japonsku (převážně z úst zahraničních pozorovatelů) ozývá podezření, že "bublina" byla schválně a účelově založena japonským ministerstvem financí (MOF) a BoJ. Tyto dvě instituce údajně nejprve úmyslně povolily monetární politiku a pak téměř pod nátlakem nutily finanční instituce k úvěrové explozi. Jejich cílem bylo dosáhnout růstu cen akcií a půdy s jednoznačným úmyslem: zajistit levné fina

MOF mělo pro tento svůj plán vhodně připravenou půdu. Japonské banky byly téměř jediným prostředníkem, přes který se nalévaly peníze do ekonomiky. Navíc bankovní úvěrová politika, účetní standardy či hodnota držených byly neustále konzultovány s úředníky MOF, kteří měli na každodenn

Když "bublina" splaskla, mohli být japonští autoři tohoto plánu spokojeni. Japonské HDP se zvýšil o ekvivalent celé Francie a drtivá většina japonských průmyslových odvětví byla plně konkurenceschopná na světových trzích i při kurzu 110 jenů za dolar a silnějším. Těžko by se v té době hledal nějaký klíčový výrobek, který by nebyl vyráběn na špičkové

Je pravda, že miliony japonských domácností a obrovské množství menších firem na konci "bubliny" spekulovaly s akciemi a půdou a na začátku 90. let utrpěly velké ztráty. Bohatství se ale neztratilo, bylo pouze pod dohledem japonské administrativy přesunuto do rukou velkých a mocných japonských podniků.

Negativní stránkou tohoto experimentu je samozřejmě již téměř 10 let trvající japonská recese. Termín "recese" je však v případě Japonska nutné používat velmi opatrně. Zatímco např. v USA se za recesi vyhlašuje negativní růst ekonomiky ve dvou po sobě jdoucích čtvrtletích, v Japonsku se recese vyhlašuje tehdy, když ekonomika roste v meziročním porovnání o méně než 3 procenta ve třech čtvrtletích po sobě. I když je skutečností, že ja

Deflační spirála

Japonská vláda zareagovala na kolaps cen akcií a půdy mohutným programem veřejných prací. Po krátké době se však vylekala možných inflačních dopadů těchto opatření, a proto BoJ asistovala zachováním poměrně restriktivní monetární politiky. Koncem roku 1992 již BoJ usoudila, že inflace nehrozí a začala postupně snižovat úrokové sazby.

Jenže se dosti přepočítala. Japonská ekonomika byla v té době již přiškrcena příliš silně. Veškerá snaha o snižování úroků nepřinášela hospodářství žádný pozitivní impuls, neboť až do roku 1995 klesala rychleji než úroky, takže reálné úrokové sazby stoupaly. Defl

BoJ až donedávna spekulovala, jak bylo možné, že nerozpoznala extrémní deflační spirálu, která se v Japonsku vytvořila mezi lety 1994-1995. Možné vysvětlení je dvojí - japonské indexy sledující vývoj cenové hladiny byly zastaralé. Neodrážely totiž razantně klesající ceny v nových maloobchodních sítích, jež postupně přebíraly business starým tradičním obchodům s rigidní cenovou politikou. Když BoJ spočítala inflační index na základě reprezentativnějšího spotřebního koše, zjistila, že v té době již deflace dosahovala minus tři procenta.

Druhým důvodem bylo podcenění reakce japonských domácností a investorů na klesající ceny. S tím, jak deflace akcelerovala, začali investoři hromadně odkládat své investice na neurčito a rostoucí výnosy z držby hotovosti tak stimulovaly úspory. Japonské risk-averzní domácnosti a korporace, vystrašené prasknutím "bubliny", začaly považovat hotovost za atrakti

Současná japonská recese má tudíž příčinu v deflaci. Ta vznikla poté, co japonské domácnosti, znervózněné z nejisté budoucnosti, začaly preferovat držbu hotovosti před jejím utracením nebo investováním v cizině. Méně spotřeby a více akumulace hotovosti snižovalo japonské ceny a tlačilo na apreciaci kurzu jenu. Měnový agregát M1 obsahující hotovost a depozita na viděnou rostl v

Japonská stagnace 90. let se zdá být proto strukturálně odlišná od běžného cyklického poklesu. V době, kdy japonské autority přeřadily z restriktivní na expanzivní monetární politiku, očekávali všichni oživení poptávky, která by zabránila dalšímu propadu hospodářství. Toto poptávkové oživení se však nekonalo, spotřeba je i nadále nízká a japonská ekonomika tak prožívá nejdelší recesi své historie.

(autor je spolupracovníkem Ekonoma)

- Na svém maximu byla hodnota akcií společností kotovaných na Tokijské burze vyšší než 40 procent celkové tržní hodnoty všech společností kotovaných na všech burzách světa

- Hodnota půdy pod Tokiem a jeho třech sousedících prefektur přesáhla hodnotu půdy celých Spojených států navýšenou dokonce o čistou hodnotu všech společností kotovaných na NYSE

- Miliony obyčejných Japonců se mohly považovat za boháče, neboť hodnota jejich miniaturních bytů, přezdívaných "králíkárny", přesáhla cenu nejluxusnějších vil v Beverly Hills

- Úzké pruhy půdy v Tokiu posloužily jako dostatečná zástava pro získání úvěrů na koupi ceněných nemovitostí v zahraničí, např. Rockefellerova centra v New Yorku

- Za členství v golfových klubech se platily statisíce, ale i miliony dolarů

Zdroj: Ekonom 29/2000