Vydělávat je pro Češky běžné

14.03.2000 | ,
MAKRODATA A EU


Jen v málokteré zemi vydělává na živobytí rodiny tolik žen jako v České republice

Jen v málokteré zemi vyd

ělává na živobytí rodiny tolik žen jako v České republice. Běžný obrázek z tuzemska vypadá takto: žena v zaměstnání, děti ve školce, v rodině dva platy, mužův přitom o třetinu vyšší. A co víc - české maminky se do práce vracejí velmi brzo po narození dítěte. Pracuje tu 43 procent matek s dítětem do tří let. V sousedním Rakousku jich jde tak brzo do zaměstnání jen pětina. Jedním z hlavních důvodů, který vede české ženy k tomu, aby šly pracovat v době, kdy jsou jejich děti malé, jsou peníze. "Kdyby nás netlačily finanční důvody, určitě bych Anetku nedala do školky dřív než za rok až dva," říká devětadvacetiletá Martina Svobodová z Prahy.

Vrátila se do práce, když bylo její dceři přes dva roky, aby nepřišla o místo. "Na mateřské jsem měla 2700 korun včetně přídavků na děti. Nemohli jsme si s manželem ani dovolit vlastní byt a bydleli jsme každý zvlášť u rodičů," dodává. V tuzemsku pracují nebo shánějí zaměstnání dvě třetiny žen. Větší zájem o práci už mají jen ženy ze skandinávských zemí. "Tam však není důvodem

špatná finanční situace.

Jde o země s tradicí emancipovaných žen," říká sociolog Martin Mácha. Neznamená to však, že by se průměrná česká rodina bez druhého příjmu neuživila. "Domácnosti jsou spíš na druhý plat zvyklé, umožňuje jim uspokojovat ty potřeby, které považují za standard," vysvětluje Hana Kuchařová z Výzkumného ústavu práce. Finanční tlak, který rodiny pociťují, se podle sociologa Martina Máchy promítá právě do toho, jak brzy se české ženy do práce vracejí. Chování finských žen, které pracují je

ště častěji než Češky, je totiž odlišné. "Přestože celkově finské ženy pracují častěji, do práce se většinou vracejí, až když jsou nejmladšímu dítěti alespoň tři roky," píše Eva Čákiová ve studii ČSÚ.

PENÍZE JSOU HLAVNÍ, ALE DŮVODŮ JE VÍCE

Přestože se většina sociologů shoduje, že peníze bývají hlavním důvodem, proč ženy a zvláště matky s malými dětmi pracují, není to důvod jediný. Vedoucí sestra dětských jeslí v Praze 4 Vladimíra Bezoušková se stále častěji setkává s maminkami, které táhne do práce hlavně jejich náročná profese. "Jsou to většinou lékařky, právničky a další vysokoškolačky, které nemohou jen tak odejít na pět let z oboru. Bojí se, že jejich znalosti budou po mateřské zastaralé, nebo mají dobré místo, o které nechtějí přijít," popisuje důvody, proč některé maminky dávají děti do jeslí. "Práce mě baví a chci se jí věnovat. Nejdřív však musím získat atestaci a k tomu potřebuji praxi. T

akže teď pracuji u jednoho praktického lékaře a k tomu studuji," říká pražská lékařka Henrieta Mavrogeniová. Syn se jí narodil v šestém ročníku vysoké školy a do jeslí začal chodit v necelých dvou letech. Mladší dceru jí nejprve hlídala kamarádka, dnes chodí také do jeslí. "Mám sice výčitky, že děti vystavuji infekcím v kolektivu, ale jinak myslím, že tím netrpí,

" míní paní Mavrogeniová.

Z podobných důvodů roste počet žen, které odkládají mateřství do pozdějšího věku. Průměrný věk matek stoupl v posledních deseti letech z 22,5 na 24 let. "Stává se, že do jeslí zavolá žena už ve druhém třetím měsíci těhotenství. Má velmi dobrou práci, o kterou nechce přijít, a vyptává se, jak bude o její dítě postaráno, když se rozhodne nechat si je a přitom bude pracovat," vypráví Bezoušková.

DO PRÁCE ZE ZVYKU

Roli hraje i tradice budovaná socialistickým státem. "Československo se vyznačovalo v mezinárodním srovnání extrémní zaměstnaností žen. Ty stejně jako muži měly pracovat, zatímco péči o děti měl obstarat stát. Vznikla tak řada odvětví, kde pracují téměř výhradně ženy. Třeba textilní průmysl či školství," říká sociolog Jiří

Večerník. V rozpočtech českých rodin se tak už celé generace počítá automaticky se dvěma příjmy, o tom, že by žena zůstala v domácnosti, většina partnerů neuvažuje. "V České republice hraje velkou roli snaha být jako ostatní. Zůstat celá léta doma a pečovat o rodinu je považováno za vybočení z normy," vysvětluje Hana Kuchařová z Výzkumného ústavu práce.

To byl jeden z důvodů, proč šla sedmadvacetiletá Lenka Turjaková loni do práce. "Nevadilo by mi zůstat s dcerou doma třeba šest let, kdybychom měli dost peněz. Měla jsem ale dojem, že by to vadilo manželovi. Je zažité, že když žena nechodí do práce, tak se fláká," soudí. V zemi, kde převážná většina žen pracuje, pak mladé maminky táhne do práce i touha po společnosti. "Můžete zůstat doma, ale v okamžiku, kdy všichni vaši přátelé, sestra, matka i sousedky chodí do práce, zůstanete sama.

Ženy se nenaučily najít smysl třeba v charitativní činnosti nebo ve spolcích, jako je to v zahraničí. Tady se všechny kontakty budují v práci," míní Marie Čermáková ze Sociologického ústavu. Zároveň vzpomíná na ženu-restituentku, se kterou se při svém výzkumu setkala. "Ta žena byla tak bohatá, že by už vůbec pracovat nemusela. A přesto šla po čase dělat knihovnici - potřebovala být mezi lidmi."

ČÁSTEČNÉ ÚVAZKY PŘÍLIŠ NELÁKAJÍ

České ženy se vyznačují ještě jednou zvláštností. Na rozdíl od evropských zvyklostí v naprosté většině pracují na plné úvazky. Ať už proto, že jim zaměstnavatelé kratší pracovní dobu vůbec nenabízejí, nebo proto, že o ni ani samy ženy příliš nestojí. Podle studie ČSÚ pracuje na částečný úvazek jen 11,6 procenta českých žen, v Polsku je to 22 procent, v Rakousku 28, v Holandsku dokonce 58 procent žen. Když se čeští sociologové ptali žen, zda by v případě volby daly přednost zkrácené pracovní době, skoro p

olovina řekla ano.

Když se však opravdu rozhodují, většinou je odradí malá mzda i ztížené podmínky. "Už teď mám tak malý plat, že si neumím představit, jak by se mi vyplatilo jezdit každý den hodinu do práce a z práce, platit školku, a to všechno kvůli polovičnímu platu," hodnotí bankovní úřednice Lenka Turjaková. Ani podniky o práci na částečný úvazek nestojí. "Firmy vyžadují práci s plným nasazením. Chtějí, aby zaměstnanec v případě potřeby zůstal v práci i přes čas," říká Magdalena Čadová z Úřadu práce v

Plzni.

Ty

to požadavky přitom trvají, i když žena získá částečný úvazek. Jeho jediná výhoda - více volného času - se pak ztrácí. "Měla jsem práci na šest hodin. Smířila jsem se kvůli tomu s platem deset tisíc, přestože mi jinde za osm hodin nabízeli dvacet. Nejhorší ale bylo, že jsem tam stejně zůstávala osm hodin, protože se čekalo, že odvedu práci jako ostatní," dodává módní stylistka Jitka Richtrová.

Zdroj: MF Dnes z 14. 3. 2000


Autor článku

 

Články ze sekce: MAKRODATA A EU