Výpovědní lhůta – v USA žádná, v Česku 2 měsíce

Evropa versus svět

Pracovně-právní ochrana zaměstnanců je v Evropě, na rozdíl od ostatních vyspělých zemí světa (USA, Singapur, Hong-Kong), na vysoké úrovni.  Personální politika firem je tedy v Evropě  velmi důležitá. Firmy mají zájem na stabilizaci svých zaměstnanců, neboť fluktuace zaměstnanců je v Evropě velmi drahá.  Výpovědní lhůta je stejná v případě, že výpověď podal zaměstnanec, stejně jako v případě, že ji podá zaměstnavatel ve všech zemích. Zákonem stanovená výpovědní lhůta chrání především zaměstnance, neboť má „placený“ čas na hledání nového místa a urovnání si svých záležitostí. Současně je však  i určitou jistotou pro zaměstnavatele, neboť v případě výpovědi ze strany zaměstnance má nějaký čas na hledání náhrady a po tuto dobu tuto práci ještě vykonává dosavadní zaměstnanec. Oceňují ji mimo jiné při současné nízké nezaměstnanosti, kdy sehnat náhradu za zaměstnance, který si našel lepší práce vůbec snadné. 

USA a Mexiko – žádné omezení

Ve většině zemí činí základní výpovědní doba jeden měsíc (např. Německo, Rakousko, Francie, Dánsko, Nizozemí, Norsko…). Pouze ve dvou členských zemích OECD není zákonem stanovená výpovědní lhůta a ukončení pracovního poměru „na hodinu“ není ničím neobvyklým. Přestože však v USA není výpovědní lhůta stanovena, volí většina zaměstnavatelů 14 denní výpovědní lhůty. V Evropě jsou nejkratší výpovědní lhůty v Irsku a ve Velké Británii – jeden týden. Základní výpovědní doba je nejkratší v Česku, Slovensku a Švýcarsku – dva měsíce.

Evropa: výpovědní lhůta závisí i  na počtu odpracovaných let

V tabulce je uvedena minimální výpovědní lhůta stanovena zákonem. V některých evropských zemích se však liší výpovědní lhůta dle počtu odpracovaných let. Čím déle tedy zaměstnanec u zaměstnavatele pracuje, tím delší je výpovědní lhůta.

Příklady:

• Velká Británie - Výpovědní lhůta je závislá na počtu odpracovaných let: od jednoho odpracovaného měsíce do dvou let činí 1 týden, za každý další odpracovaný rok se prodlužuje o jeden týden, maximální výpovědní lhůta však činí 12 týdnů.
• Irsko - Výpovědní lhůta je závislá na počtu odpracovaných let: od 13 týdnů do dvou let činí 1 týden, od 2 do 5 let činí 2 týdny, od 5 do 10 let činí 4 týdny, od 10 do 15 let činí 6 týdnů, nad 15 odpracovaných let činí 8 týdnů.
• Finsko -Výpovědní lhůta je odlišná dle délky zaměstnání: do odpracovaného jednoho roku činí 14 dní, od jednoho do čtyř odpracovaných let činí 1 měsíc, od 4 do 8 odpracovaných let činí 2 měsíce, od 8 do 12 let činí 4 měsíce, nad 12 odpracovaných let činí 6 měsíců.

Jak je to s výpovědí v Česku?

Podle zákoníku práce může výpověď (§ 50 až § 54 zákoníku práce) podat jak zaměstnanec, tak zaměstnavatel.  Výpověď je jednostranný právní úkon, na základě kterého po uplynutí výpovědní lhůty skončí pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Pracovní poměr končí po uplynutí výpovědní lhůty, která činí nejméně 2 měsíce. Výpovědní doba běží od prvního dne kalendářního měsíce, který následuje po doručení výpovědi. Okamžitě lze v Česku skončit pracovní poměr jenom výjimečně (upraveno § 55 a § 56 zákoníku práce), např. zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pro opilost nebo drogy zaměstnance.

Tabulka: Zákonná minimální výpovědní doba (v roce 2008)

Zdroj: Zákoník práce v platném znění, „Sozial Kompass Europa“, Herausgeber: Bundesministerium fur Gesundheit und soziale Sicherung – Bundesrepublik Deutschland, Mercer – Studie „weltweite Kündigungsfristen 2008“