Do kdy platit výživné

Malé roztomilé děti však také rostou, stárnou a připravují se na povolání, aby se mohly samy živit. V ideálním případě takové dítě vystuduje některou vysokou školu a vrhne se do práce. Existují však také tzv. „věční studenti“, kterým se do práce moc nechce, nebo se jim dostudovat nedaří. Lehce se tak může stát, že rozvedený rodič platí výživné na své dospělé dítě až do věku blízkému třiceti let. Je to v pořádku?

Vyživovací povinnost rodičů k dětem

Oba rodiče musí dle zákona přispívat na výživu svých dětí a to dle svých schopností, možností a majetkových poměrů.

Na druhé straně jsou rozhodující odůvodněné potřeby dítěte, tedy jeho skutečné náklady na živobytí, kam se mohou započítávat i různé výdaje na koníčky, zájmové kroužky apod.

Posledním vymezujícím kritériem u vyživovací povinnosti je pak čas. Vyživovací povinnosti rodičů k dětem trvá do té doby, dokud nejsou děti schopny samy se živit.

Omezení výživného v čase

V zákoně není tedy žádné omezení výživného věkem. Skutečně je nutnost platit dítěti pravidelné dávky ukončena až okamžikem, kdy bude schopno se samo živit.

Pouze malou roli hraje věková hranice osmnácti let. Ta je rozhodující pro nabytí plné právní způsobilosti a dítě se stává zletilým. Od té chvíle se musí samo starat o řešení problémů spojených s výživným a podávat návrhy k soudu.

Na platbu výživného nemá vliv dosažení věku šestadvaceti let, přestože je tento mýtus hluboce zakořeněn v myslích mnoha lidí. Věk dvacet šest let je důležitý pro výplatu sociálních dávek, ale v rodinném právu nehraje žádnou roli. Tento omyl je však pochopitelný vzhledem k tomu, že předpisy týkající se státní sociální podpory za nezaopatřené považují dítě nejdéle do věku dvaceti šesti let.

Slovní spojení „schopno samo se živit“ nelze však vykládat tak, že je to při první příležitosti, kdy dítě může jít do práce. Zároveň není možné ztotožňovat zmíněnou schopnost s ukončením školní docházky. Dítě má právo pracovat na své kvalifikaci a připravovat se na zaměstnání a rodiče jej v tom musí (dle svých schopností a možností) podporovat.

Vše má však své limity a tak i poskytování výživného dítěti během jeho přípravy na budoucí povolání musí být v souladu s dobrými mravy. Pokud se jako student téměř nesnaží a opakuje každý ročník dvakrát a nepracuje až do věku, kdy jeho spolužáci dávno vydělávají, je na pováženou, zda dále takový styl života jako rodič podporovat. Jestliže se s potomkem nedohodnou, je pak již na soudu situaci vyřešit.

Zánik vyživovací povinnosti

Vyživovací povinnost rodičů tedy většinou skutečně skončí okamžikem, kdy dítě začne pracovat a přísun jejich peněz nepotřebuje. Existují však i další momenty, které způsobí zánik této povinnosti.

Za určitých okolností může zaniknout jen dočasně, například pokud dítě nezvládne úspěšně složit přijímací zkoušky na vysokou školu a jeden rok bude pracovat. V dalším roce se mu pak zadaří lépe a začne studovat. Za takové situace se rodiči obnoví povinnost poskytovat dítěti výživné.

Tou veselejší příležitostí k zániku vyživovací povinnosti je sňatek dítěte. Tímto okamžikem přestává být rodič povinen poskytovat dítěti výživné, jelikož je tento jeho závazek v podstatě nahrazen vyživovací povinností mezi manželi navzájem. Rodičům pak zůstává podpůrná role pro extrémní případy, kdy nebude dítě schopno se samo živit a zároveň ani manžel se o něj nemůže postarat.

Vyživovací povinnost rodiče také zanikne v okamžiku osvojení dítěte některou třetí osobou. Osvojitel se pak stává „novým“ rodičem spolu se všemi povinnostmi, které z toho vyplávají, a o výživu dítěte se tedy stará on.

Může se ovšem také stát, že vyživovací povinnost rodičů nezanikne nikdy za života dítěte. Jedná se především o situace, kdy dítě vyžaduje neustálou péči například z důvodu invalidity a schopnost samo se živit nenabude nikdy.