Čím budeme platit v budoucnosti

10.11.2012 | , Finance.cz
ÚČTY A SPOŘENÍ


Nečekejte na tomto místě odtajněné úvahy bankovních profesionálů ani ambiciózních sociálních inženýrů. Zaměřme se na vize, které si nekladou nárok na svou bezprostřední uskutečnitelnost, jistý příslib realističnosti ale mají.

Představy o budoucnosti provokují spisovatele již odedávna. Autoři fantastické literatury – a zejména její vědeckofantastické větve, která se nezříká úzkého propojení s vědeckým poznáním a dovádění současných tendencí do možných důsledků v časech následujících – poskytují spekulací chtivému čtenářovi nemálo látky k přemýšlení.

(Tedy pomineme-li 90 % produkce fantastické literatury, která na zapojení vyšších mozkových funkcí rezignuje a pokouší se uspokojit nenáročného čtenáře preferujícího jeden a tentýž příběh v patřičně barevných kulisách. Pravidlo 90 % bohužel neplatí jen pro fantastiku, tzv. Sturgeonův zákon - ninety percent of everything is crap – vyhlášený v březnu 1958 má zpětnou a časově neomezenou platnost.)

Současné tendence přimět zákazníky, aby se svých peněz zbavovali co nejvíce mimochodem a bez většího přemýšlení (srovnejte v článku Lukáše Tomka Platby mobilem se blíží. Vypnou nám rozum) a zároveň nenápadně růžky vystrkující systém kontroly (s poněkud kontroverzní S kartou – pro přátele sockartou – měly výhledově přijít i jakési elektronické účtenky umožňující kontrolu nad tím, zač někteří držitelé S karet utrácejí – a když už jsme v oblasti fantastiky, kdo říká, že by to zůstalo jen u sociálních dávek?) nejsou pro spisovatele fantastiky ničím novým.

Ať žijí nanotechnologie

Neal Stephenson v kyberpunkovém románu Diamantový věk (anglicky 1995, česky 2001) představuje svět řízený tzv. fýly – kmenově-firemními svazy, které nahradily národnostní státy a mezi sebou jednají prostřednictvím Celosvětového ekonomického protokolu, jenž zajišťuje fungování většiny společnosti. V prosperujících fýlech lidé neumírají na ulici hladem – o základní potřeby každého je postaráno. I ti nejchudší mají co jíst a v čem chodit – bezplatně. A to díky kompilátorům hmoty, nanotechnologickým zázrakům, které z proudu molekul (na detaily se neptejte) vyrobí zimní boty stejně dobře jako bochník chleba.

Není tedy třeba nic kupovat, rozdíly ale samozřejmě přetrvávají – sociálně slabí občané mají přístup jen k základním, nechutným a nekvalitním produktům (vybírat si zkrátka nemohou), zatímco možnosti těch nejbohatších jsou prakticky neomezené. Váha majetku platí stejně jako dnes. Za podotknutí ještě stojí, že díky nanotechnologiím průmysl založený na výrobě věcí takřka vymizel a přeorientoval se na průmysl zábavní.

Klíč ke štěstí

Vedle Stanislava Lema nejpopulárnější polský spisovatel SF Janusz Zajdel na šťastnou budoucnost příliš nevěřil. To se projevilo nejen v jeho antiutopii o falešném ráji Edenie, ale i v románu Limes inferior. Zdánlivě dokonale fungující ekonomický a společenský systém je zde založen na tzv. Klíčích – čímsi mezi zdokonalenou občankou a kreditní kartou – na kterých má každý jedinec uložen určitý počet červených, zelených a žlutých bodů. Jejich množství závisí především na tom, v jaké třídě se nacházíte – lidstvo je podle svých schopností a možností rozděleno do šesti kategorií, nejhloupější šesťáci si ani nedovedou představit inteligenční elitu nuláků.

O základní životní potřeby každého je opět postaráno, ale luxusní a výjimečné požitky jsou dostupné pouze za žluté body, na které nemá nárok zdaleka každý. Díky stoprocentní automatizaci a centralizaci naprostá většina lidí nemusí pracovat (ale také se moc nepoměje), nuláci musejí zastávat vedoucí pozice, ať už se jim chce nebo ne (za což dostávají přiměřený počet žlutých bodů).

Proč se spokojit s málem

Nemálo spisovatelů ve svých vizích zachází ještě dále – nejen, že je lidstvo rozděleno do kategorií přispívajících podle svých možností a dostávajících (zde už s otazníkem) podle svých potřeb, lidé se v parodii včelího úhlu doslova pěstují pro určité účely a jejich inteligence, touhy a potřeby jsou modelovány už… chtělo by se napsat v děloze, kdyby v těchto skvělých světech nebylo mateřství překonanou záležitostí. Aldous Huxley ve svém Konci civilizace aneb Báječném novém světě přinesl už ve třicátých letech minulého století vizi, ze které mrazí i dnes.

Také v textech, které se budoucí ekonomikou nijak zvlášť nezabývají, se často objevuje oblíbená centralizace osobních údajů (někdy zahrnující údaje opravdu velice osobní) do jednoho předmětu, karty, popřípadě do nanočipu zavedeného do těla. Tak se nechme překvapit, co nás čeká.

Černé zrcadlo budoucnosti

Úplně na závěr alespoň jeden filmový příběh: rok starý třídílný televizní seriál – sarkasmem nešetřící Černé zrcadlo (Black Mirror) – ve svém druhém díle, Patnáct milionů meritů, představuje společnost, jejíž členové si na výhody a zábavu „vydělávají“ šlapáním na rotopedu. Čím více metitů tak vyjedou, tím více možností se před nimi otevírá. Zda bezcílným pohybem alespoň vyrábějí elektřinu, to už z příběhu zřejmé není.



Pomohl vám tento obsah? Dejte mu hodnocení:

Průměrné hodnocení: 0
Hlasováno: 0 krát

Články ze sekce: ÚČTY A SPOŘENÍ



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.