ANALÝZA: Centrální banky nemají cvik v odhalování inflace aktiv

26.07.2004 | , Reuters
MAKRODATA A EU


Posledních 25 let či ještě déle byl hlavní starostí centrálních bankéřů růst spotřebitelských cen a inflační cílení pak jejich oblíbeným měnověpolitickým prostředkem, jak jej dostat pod kontrolu.

Během té doby však inflace zmutovala jako virus.

V globalizované ekonomice se objevila nová hrozba hladkému průběhu hospodářského růstu: inflace cen aktiv. V této souvislosti vyvstávají otázky, zda centrální bankéři disponují nejen nástroji potřebnými k jejímu včasnému odhalení, ale také vhodnými strategickými protiopatřeními.

Takže právě ve chvíli, kdy evropští politici vyzývají Evropskou centrální banku (ECB), aby více dbala o ekonomický růst, a francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy vychvaluje pro tento účel inflační pásma, ekonomové říkají, že pouhé vytyčování inflačních cílů může být docela špatným lékem na dnešní nemoci.

"Tato éra se chýlí ke konci," míní Joachim Fels, ekonom společnosti Morgan Stanley v Londýně.

Stále více akademických výzkumů totiž naznačuje, že čím dál relevantnější roli při předvídání rizik plynoucích z inflace cen aktiv pro cenovou stabilitu a ekonomický rozvoj hrají růst peněžní zásoby a bankovních úvěrů. To jsou tradiční monetární ukazatele staré školy, které vyšly z módy v 90.letech, kdy kvůli změnám v bankovnictví přestaly spolehlivě naznačovat spotřebitelskou inflaci.

POPELKA

Průzkum Banky pro mezinárodní platby ukázal, že se žádné zvýšení cen aktiv nikdy neobešlo bez současného nárůstu úvěrů.

Podobně také ekonom Mark Wall z Deutsche Bank vyzdvihl důležitost nového pracovního dokumentu ECB, který hledá významné souvislosti mezi výrazným růstem cen aktiv, úvěrů a ekonomické aktivity.

Zdvojnásobení cen nemovitostí nebo akcií například nabádá spotřebitele, aby si půjčovali peníze proti rostoucí hodnotě svého majetku, což podněcuje další výdaje a růst - tento proces se nazývá finanční akcelerační mechanismus.

Z dokumentu ECB vyplývá, že růst peněžní zásoby i úvěrů je výrazně vyšší během konjunktur, jež končí vážnými hospodářskými krizemi, definovanými poklesem reálného HDP o 3,0 procenta a setrváním ekonomického růstu pod bodem stagnace po dobu tří let.

Tento průzkum tedy naznačuje, že pro centrální bankéře, kteří si lámou hlavu nad riziky plynoucími z inflace cen aktiv, by se mohly stát čím dál cennější informací finanční agregáty, jež byly mezi nástroji ekonomické analýzy dlouho považovány za popelku.

"Mohou vám včas naznačit cykly (inflace cen) aktiv, které by vás nakonec mohly vyjít draho," řekl Wall z Deutsche Bank.

Z toho důvodu je ECB, jež se drží monetární analýzy coby jednoho ze dvou pilířů své měnověpolitické strategie, v mimořádném souladu s potřebami této nové éry - na rozdíl od tradičních centrálních bank řídících se pouze inflací.

"Problém s určováním inflačních cílů je ten, že riskujete pominutí (dalších) aspektů finanční stability, které jsou také důležité," řekl Fels z Morgan Stanley. "Můžete tedy zjistit, že se vám sice daří držet spotřebitelskou inflaci uvnitř cíle, ale současně podporujete vývoj (inflačních) bublin u aktiv."

Centrální bankéři skutečně nedisponují žádnými soudržnými modely, na nichž by zakládali hodnocení rizik pro finanční stabilitu, varoval koncem června bývalý člen bankovní rady Bank of England Charles Goodhart přední centrální bankéře světa na výročním setkání Banky pro mezinárodní platby.

To odhaluje Achillovu patu monetárních analýz centrálních bank, které jsou špatně vybaveny pro zjišťování rizik, jež mohou vést k ošklivým ekonomickým kolapsům a deflacím.

ZLATÝ VĚK

Určování inflačních cílů bylo odpovědí na uvolněné úvěry, vysoké státní výdaje a nárůst cen ropy, které v sedmdesátých letech vyhnaly inflaci do závratné výše. Centrální banky veřejnosti oznámily, že budou upravovat úrokové sazby tak, aby udržely tempo meziročního růstu spotřebitelských cen na určitém bodě nebo v určeném pásmu.

Banky slavily velký úspěch a zahájily zlatý věk umírněných cenových růstů. Dnes se spotřebitelská inflace ve většině průmyslově vyspělých zemí stáhla z dvouciferných výšin, jichž dosahovala v 70.letech, na roční míru mezi jedním až čtyřmi procenty. Ve 12členné eurozóně se za posledních pět let v průměru pohybuje těsně pod hranicí dvou procent.

Centrální banky se samozřejmě nechystají inflační cílení zavrhnout. Analytici spíše říkají, že pokud centrální bankéři věří, že prudké výkyvy ekonomických cyklů způsobené inflací cen aktiv jsou nepravděpodobnou, ale velmi nebezpečnou událostí, pak na důležitosti získá monitorování peněžní zásoby a úvěrů, neboť je může před takovým nebezpečím včas varovat.

Jednou z předností stanovování inflačních cílů je, že lze tuto metodu snadno objasnit - vydáte dvouletou inflační prognózu a pak nastavujete úrokové sazby tak, abyste cíl splnili. Jenže nárůsty cen aktiv se vyvíjejí v delších časových horizontech a v užším časovém rozpětí mohou zůstat zcela nepovšimnuty.

Fels se domnívá, že to je argument pro několikero úprav měnověpolitické strategie - centrální banky by si měly pro hodnocení inflačních rizik stanovovat delší časové horizonty než dva roky; měly by pružně vybírat sledované ukazatele a pružně na ně reagovat; a měly by věnovat větší pozornost údajům na finančních trzích.

To je jistě přístup, s nímž by souhlasil prezident ECB Jean-Claude Trichet. "Mimořádnou komplikovanost reality nelze zredukovat na jednu rovnici ani na soustavu rovnic," prohlásil Trichet nedávno.

Zdroj: Reuters (Autor: Stella Dawsonová, Přeložil: Jan Schmidt, Editoval: Dušan Bučánek)

Články ze sekce: MAKRODATA A EU



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.