Každý pátý byt pochází v ČR z družstevní výstavby. V družstevních domech žije dnes 800 000 rodin. Že jim jejich střecha nad hlavou vlastně nepatří, by je v životě nenapadlo. Ale mělo by. Podle obchodního zákoníku jsou totiž stavební bytová družstva právnickými osobami, které zajišťují nejen potřeby svých členů, ale mají také právo podnikat. Nikde není psáno, že přitom musí mít jenom úspěch. Zvláště když se k takovému podnikání přidruží machinace kriminální
povahy.Co se stane pak, zažívají toho času na vlastní kůži členové SBD Kavčí skála, jejichž byty se dostaly do konkursní podstaty. Možná, že je jejich družstvo bílou vránou. Může však být i první vlaštovkou. Tunelovat se dá leccos - a družstva s jejich nedostatečnými kontrolními mechanismy, jak ukazuje příklad kampeliček, zřejmě obzvlášť snadno. Je to všechno ale opravdu jenom důsledek děravých, z komunismu zděděných a chaoticky novelizovaných zákonů? Nemůže být přežitkem minulosti družstevní idea jako ta
ková?Nebývalou populační explozí si koncem 70. let vysvětlovali zahraniční návštěvníci Československa hradby panelákových sídlišť kolem zdejších měst. Jenom v roce 1974 a 1975 se dokončilo v ČSSR na 100 000 nových bytů. Zhruba stejně tolik jich ovšem do té doby zřejmě stačilo zchátrat. Navzdory této masívní výstavbě totiž u nás zaostávala vybavenost obyvatelstva byty za západní Evropou po celé poválečné půlstoletí. Zato bytněla a mohutněla bytová družstva, v jejichž režii tento stavební boom pozdního komu
nismu probíhal. Družstevní myšlenka v jeho důsledku nicméně nevzkvétala. Spíš byl do její rakve zatloukán poslední hřeb.Podle otců zakladatelů z řad utopických socialistů z počátku 19. století mělo družstevnictví spočívat na třech pilířích: Na svépomoci bez spoléhání se na stát, na vzájemné důvěře a solidaritě a v neposlední řadě na přehledných sousedských vztazích, které garantovaly, že nikdo svěřené hodnoty nezpronevěří. Za tímto účelem dostala družstva do vínku dokonce cosi jako "osvětově-výchovnou fun
kci". Jedno z prvních peněžních družstev na území pozdějšího Československa, slovenský "gazdovský spolek" mělo například ve stanovách, že jeho členové mohou být vyloučeni, pokud se budou opíjet po hospodách. O sto let později se z družstevních svazů stala mocná lobby pod kuratelou totalitního státu, vzdálenost družstevníků od jejich představenstev se měřila na světelné roky a z výchovného apelu zbyl ve stanovách SBD cíl získávat družstevníky pro členství v KSČ.Teprve po listopadu 89 se však vynořila s novou naléhavostí stará otázka, co to vlastně družstevní vlastnictví bytů je. Evidentně se jedná o vztah na rozhraní mezi nájmem a vlastnictvím, který navíc vznikl neziskovým způsobem. Co s ním v tržním prostředí. Patří tam vůbec? V Polsku například usoudili,
že nikoliv. Postavení členů tamních bytových družstev se tudíž přiblížilo pozici nájemníků ve státních bytech, takže se tam teď čile obchoduje s družstevními byty načerno, podobně jako u nás s dekrety na státní byty. Čeští zákonodárci dali naproti tomu členům SBD možnost volby. Do 30. června 1995 se mohli rozhodnout, zda nechají vše při starém, anebo si požádají o vydání bytu do soukromého vlastnictví. V tom případě ovšem zákon družstvům nařizoval, aby byty svým členům vydala prakticky bez prodlení. V mnoha případech se tak nicméně nestalo dodnes. Nejčastější záminkou přitom bylo léta tvrzení, že to nejde, jelikož domy nestojí na družstevních, nýbrž na státních pozemcích. Dalším argumentem byl a je poukaz na tzv. anuitu, tedy nesplacenou státní půjčku, kterou by museli družstevníci zaplatit při převodu bytu do svého vlastnictví naráz, zatímco když zůstanou členy družstva, umořují ji postupně.Členové družstev to většinou bez reptání akceptovali a překvapeni byli teprve, když se dozvěděli, že by jejich zákonný nárok na vydání bytu do vlastnictví mohl být eventuálně i promlčen. To sice nyní nehrozí, protože novelou zákona o vlastnictví bytů se lhůta na vydání bytů podstatně prodlužuje, avšak k úlevnému oddechnutí není přesto důvod. Spíš naopak Podle odhadu JUD
r. Martina Hanky, který je na problematiku družstevního bydlení specializován, by se do hospodářských potíží mohlo v příštích deseti letech dostat až 15 % družstev v ČR. V principu se dá říci, že s velikostí družstev teoreticky vzrůstá i možnost neprůhledných machinací představenstva za zády členů. Samozřejmě tomu tak být nemusí. I u velkých družstev záleží nakonec vždycky na morálním profilu lidí, kteří družstvo vedou, a na ostražitosti a aktivitě jeho členů.Dobrým signálem, zda jde vedení družstva v prvé řadě o blaho družstevníků nebo o vlastní rybník, který se s každým vydaným bytem zmenšuje, může být i to, zda management oddaloval v minulosti vydání bytů do vlastnictví výmluvou na státní pozemky. Pro katastrální úřady totiž nikdy nehrálo roli, jestli dům, který na takovém cizím pozemku stojí, je v majetku družstva, anebo ve vlastnictví společenství majitelů jednotlivých bytů. Vydávání bytů do soukromého vlastnictví, tedy fakt, že byly postaveny na státních pozemcích, ve skutečnosti nebránil. Převodem by
tů do vlastnictví zaniká členství v družstvu. Noví majitelé pak vytvářejí společenství vlastníků, což je transparentní účelové sdružení, které s původními ideály družstevnictví nemá takřka nic společného. Především mu chybí principiální závazek ručit za členy, kteří si nejsou schopni, ale často ani ochotni, pomoci sami. Ten se dá dodnes jistě praktikovat v malých přehledných komunitách. V anonymních sídlištích ale lidé nikdy neměli šanci ovlivnit, kdo bude jejich sousedem. Podobný vývoj prodělala i většina západoevropských zemí. Družstevní ideály přetrvávají dnes především v Dánsku a ve Švédsku, ale i tam se vývoj ubírá stále zřetelněji od družstevního, tedy v podstatě kolektivního, k soukromému vlastnictví jednotlivých bytů.Zdroj: HN z 15. 5. 2000