Kde pečou chutnější daňové koláče?

Stejně jako v jiných oblastech ekonomiky, ani v oblasti daní nejsou odborníci jednotní, jaký recept naordinovat. Je výhodnější harmonizovat či koordinovat daně na evropské či globální úrovni, nebo ponechat řešení na trhu v podobě daňové konkurence mezi jednotlivými státy? Základní otázka ale zní: Je možné, aby se země vzdaly stávajících daňových systémů, které jsou jeden vedle druhého konstruovány naprosto odlišně?

Vezmeme-li si na pomoc statistiky, konkrétně OECD Revenue Statistics 1965-2004, nalezneme mezi jednotlivými zeměmi výrazné rozdíly nejen v celkové daňové kvótě, ale hlavně ve struktuře těchto daní. V tom, jak jsou různé daně namíchány. A pokud porovnáme čísla zpětně, zjistíme, že se tyto rozdíly v čase prohlubují. I když ročenka OECD nabízí srovnání pouze uvnitř klubu třiceti nejvyspělejších ekonomik světa, jde o zajímavé srovnání různých receptů, jak upéct daňový koláč, mnohdy s použitím exotických přísad.

Srovnávat daňové zatížení mezi různými zeměmi není jednoduchý úkol. Kdybychom si to chtěli zjednodušit, porovnávali bychom statutární sazby u jednotlivých daní, ale to bychom se těžko vyhnuli velkým zkreslením. Výše daňové sazby je totiž jen jednou z proměnných. Velkou váhu mají taky rozdílně konstruované daňové základy, z nichž je daň počítána, i systémy výjimek a odpočitatelných položek. A ty jsou v každé zemi rozdílné. Výše daňových sazeb je tedy důležitou informací pro potenciálního investora, který si chce udělat obrázek, když uvažuje o svých záměrech, ale není použitelná při srovnání daňových systémů.

OECD proto pro srovnávání daňového zatížení vypočítává daňové zatížení v podobě složené daňové kvóty, která vyjadřuje podíl daňových příjmů (tj. skutečně zaplacených daní) na hrubém domácím produktu. I když ani v tomto případě se při mezinárodním srovnání nevyhneme interpretačním problémům, je takto vypočtená kvóta reálnějším odrazem daňového koláče určité země.

Ročenka OECD letos vychází právě v době, kdy nabírají na obrátkách diskuse o nutnosti daňových reforem. V mnoha zemích koketují s konceptem tzv. rovné daně, nebo alespoň hovoří o snižování sazeb daně z příjmů. Nebude tedy na škodu podívat se na to, jak daně ve skutečnosti vypadají.

Dlouhodobě můžeme v zemích OECD sledovat postupný nárůst daňové kvóty z průměrné úrovně 25,8 % HDP v roce 1965 na úroveň přesahující 36,3 % HDP v roce 2003, v evropských zemích je nárůst ještě o pár procentních bodů vyšší. A to i přes poměrně výrazné poklesy statutárních daňových sazeb (u daní z příjmů) v mnoha zemích. Proč? HDP v běžných cenách v zemích OECD roste a souběžně rostou i příjmy, které při použití progresivního způsobu zdanění rychleji poskočí do vyššího daňového pásma. A protože k valorizaci jednotlivých daňových pásem nedochází příliš často, daňové zatížení vzhledem k příjmu roste. Navíc se na tom paradoxně mohla podílet i samotná snížení daňové sazby, protože způsobila výpadky daňových příjmů, a ty byly často kompenzovány zrušením nebo omezením daňových úlev nebo zvýšením jiných daní.

Tempo růstu průměrné daňové kvóty v zemích OECD se koncem 90. let mírně zpomalilo a po roce 2000 dochází k mírnému poklesu. Dlouhodobě zvyšující se podíl vybraných daní na HDP tak odráží rostoucí výdaje veřejného sektoru v posledních čtyřech dekádách, což je velmi charakteristické pro všechny rozvinuté země.

Žebříčku zemí s nejvyšším daňovým zatížením dlouhodobě vévodí Švédsko (50,7 % v roce 2004), následováno Dánskem (49,6 %) a Belgií (45,6 %). Na opačné straně najdeme mimoevropské země, Mexiko (18,5 %), Koreu (24,6 %) a Spojené státy (25,4 %). Z členských zemí EU mají nejnižší zdanění Irsko (30,2 %) a Slovensko (30,8 %). Česko se svými 37,6 % najdeme přibližně na průměru zemí OECD (viz graf 1). Navíc se kolem této hodnoty pohybuje již od roku 1995 – žádná z českých vlád za tu dobu neprovedla takovou daňovou reformu, aby se to odrazilo v podstatné změně daňové kvóty.

Podle podílu celkových daňových příjmů na hrubém domácím produktu můžeme odhadnout, jak moc se stát angažuje v ekonomice. Ne vždy to ale platí absolutně, srovnáváme totiž téměř nesrovnatelné. Vezměme si například dva státy, které se snaží podporovat rodiny s dětmi. První stát poskytne podporu ve formě sociálních dávek, druhý zvolí spíše cestu snižování daňových sazeb nebo poskytnutí daňových úlev. Ačkoli obě vlády sledují stejný cíl, který je pro jejich veřejné rozpočty stejně nákladný, druhá země bude mít nižší daňovou kvótu a bude vypadat přitažlivěji. Pro bezdětného ale může být výše daní v obou zemích stejná. Ne vždy platí jednoduché pravidlo, čím nižší daně, tím dynamičtější ekonomický růst. Důležitější je spíše, aby vlády věděly, jakým způsobem vybrané peníze »investovat«.

Ještě zajímavější než srovnávat pouhé daňové kvóty je porovnávat, jakými daněmi země naplňují svou státní pokladnu. A v tom existují velké rozdíly. Zatímco některé země se spoléhají na příjmové daně včetně sociálního pojištění, jiné preferují spíše zdaňování spotřeby. Které daně jsou prospěšnější a které škodlivější? Standardní, obecně vžitá ekonomická poučka upřednostňuje nepřímé daně před přímými. Vysoké daně z příjmů mohou odrazovat zaměstnance od toho, aby si vydělávali více, a nutit podniky k tomu, aby své zisky vyváděly do zemí s nejnižšími daňovými sazbami. Proto mnozí ekonomové argumentují, že pro ekonomiku jsou nejlepší daně ze spotřeby. Jejich výše může sice ohrožovat nízkopříjmové skupiny obyvatel, ale to je možné kompenzovat speciálními sociálními dávkami. Navíc jsou při nákupu více na očích.

Berou však vlády takové doporučení vážně? Tak půl na půl. Zatímco průměrný podíl osobních daní z příjmů za posledních třicet let v zemích OECD klesl o pět procentních bodů (z 30 % v roce 1975 na 25 % v roce 2003), podnikové daně stagnují kolem 9 %. Daně z příjmů si udržují výrazný podíl na celkových daňových výnosech, přestože jejich statutární daňové sazby v posledních letech výrazně klesají. Vlády začínají cítit, že příliš vysoké daně z příjmů by se mohly setkat s odporem voličů a podnikatelů. Navíc se obávají poškození ekonomického růstu příliš vysokými sazbami přímých daní.

Průměrná podniková daň z příjmů poklesla z 33,6 % v roce 2000 na 29,8 % v roce 2004 a nejvyšší sazba daně z příjmů osob ze 47,1 % na 44,0 % ve stejném časovém období. V daňových příjmech se ale toto snížení sazeb projevilo jen krátkodobým výpadkem v letech 2000–2002, když bylo spojeno se stagnujícími ekonomikami. V tom, jaký podíl tvoří podnikové daně na celkových daňových příjmech, jsou velké rozdíly. Zatímco v Německu jsou to pouhá 4 %, v sousedním Lucembursku a v Norsku je to celých 19 %. A v České republice 12,3 %.

Korporátní daně jsou právě příkladem těch, o které se vlády nejvíce bojí. Vedle daní ukládaných na finanční kapitál, zboží a služby, jsou právě podnikové daně těmi, které mají vysokou mobilitu základů. Pro nadnárodní korporace není problém přesunout se tam, kde pro ně bude daňová sazba výhodnější. Státy s vyšší daňovou sazbou, které si chtějí podniky udržet doma, tak teoreticky mají na vybranou mezi dvěma krajními možnostmi. Buď své daně sníží, nebo se s ostatními státy dohodnou na nějaké formě harmonizace. Statistiky zatím nenaznačují obavy vlád o erozi základu podnikových daní. Daň z podnikových příjmů je tedy nejlepším příkladem daňové konkurence. Zatímco statutární daňové sazby dlouhodobě klesají, podíl těchto daní na HDP i na celkových daňových příjmech vlády se nemění.

Pozornost vlád se proto soustřeďuje k takovým formám zdanění, které jsou nejméně mobilní. Kromě daní z příjmů zaměstnanců jsou to odvody na sociální pojištění a samozřejmě daně, které jsou spojeny s nemovitým majetkem. Daně z příjmů jednotlivců a podniků ustupují sociálnímu pojištění, které dnes tvoří rozhodující podíl daňových výnosů prakticky ve všech zemích OECD. Publikace OECD vysvětluje jejich rostoucí podíl (z 18 % v roce 1965 na 26 % v roce 2003) hlavně tlakem na nárůst sociálních transferů v souvislosti s rostoucí nezaměstnaností, stárnoucí populací a stále většími vládními náklady na zdravotnictví.

V České republice sociální tituly (OECD sem řadí jak odvody na sociální zabezpečení, tak zdravotní pojištění) zcela dominují – na celkových daňových příjmech se podílejí 43,6 procenta. A to je ze všech zemí OECD nejvíce. Podobně jsou na tom jenom v Polsku (41,4 %) a v Německu (40,5 %). Uvědomíme-li si, že sociální pojištění není ve skutečnosti pojištěním, ale jenom formou (rovné) přímé daně, zjistíme, že k žádnému odklonu od přímých daní vlastně nedochází.

Naznačený trend je společný většině zemí OECD. Podíl daní ze spotřeby osciluje dlouhodobě kolem 32 procent v průměrném vyjádření zemí OECD, v Česku je na 29,7 %. Na úkor specifických daní (tabák, benzín, ekologické daně) se prosazuje spíše daň z přidané hodnoty. Majetkové daně, jakožto stabilní příjem rozpočtu, mají z evropských zemí výraznější podíl na daňovém mixu jen ve Velké Británii, kde tvoří téměř 12 % celkových daňových příjmů. Naopak v Česku jsou pro srovnání na úrovni 1,4 %.

Daňová harmonizace může pomoci jen několika zemím. Těm, které chtějí na úkor konkurenceschopnosti druhých udržet »násilím« financování svých veřejných projektů a programů. Na druhou stranu by mohla usnadnit volný pohyb v rámci čtyř ekonomických svobod a přispět k omezení daňových úniků. Vzhledem k tomu, že každá země používá specifický daňový mix k tomu, aby prosazovala své ekonomické a sociální priority, bylo by její prosazování v každém případě bolestné.