Pr
vním dubnem 2000 vstoupila v ČR v platnost novela zákona o některých nepřímých daních, konkrétně o DPH a spotřební dani u bionafty. Jsou tyto změny skutečnou konvergencí k daňové praxi Evropské unie? Fiskální politika včetně daňové problematiky patří v EU mezi oblasti, jejichž řízení si jednotlivé státy ponechaly převážně v národní kompetenci. Od samého počátku integračního procesu se neuvažovalo o sjednocení daňové praxe, pouze bylo zřejmé, že bude nutná jistá míra koordinace.Přímé daně
Přímé daně, především daně důchodové a daně z výnosů, jsou v jednotlivých členských státech velmi odlišné. Diskutuje se o možnosti sjednotit na určitém procentu daně z kapitálových výnosů, protože rozdílná úroveň těchto daní nahrávala nekalé konkurenci uvnitř vnitřního t
rhu a zvyšovala nebezpečí daňových podvodů.Proti harmonizaci daně z úroků brojí především finanční centra. Pro Velkou Británii a Lucembursko by sjednocení na navrhované 20% hranici znamenalo ztrátu komparativní výhody a reálně by se promítlo do odlivu kapitálu. Pro Británii je ochrana dosavadního mimořádného postavení londýnské City nejen důvodem finančním, ale tradičně prestižním. Role Lucemburska je pikantnější, neboť v jeho bankách jsou evidentně deponovány částky, jejichž původ může mít spojitost s daňovými úniky hospodářských subjektů z jiných členských zemí EU.
U daní z korporací je situace přehlednější než u daní z kapitálových výnosů. Pro všechny zúčastněné je totiž otázka míry zdanění zisků z podnikatelské činnosti na jedné straně obrazem stimulace ekonomické aktivity, na straně druhé je i dokladem sociální politiky. Proto existují v EU značné diference v systému těchto daní, ať už se jedná o maximální hranici, nebo o princip konstrukce.
Například Švédsko a Dánsko mají vysoký podíl přímých daní na HDP (u Dánska to činí 31 %, což je nejvyšší nejen v EU, ale v celé OECD, u Švédska 21 %). Nicméně existuje vysoký společenský konsenzus ohledně míry zdanění, neboť je kompenzován rozsáhlým systémem sociálního zabezpečení.
Oproti tomu v Británii činí podíl přímých daní na pouhých 13 % (+6 % tvoří pojistné). Irsko jako rozvíjející se ekonomika zastává daňovou diferenciaci podle sektorů: pro průmyslová a finanční odvětví platila v průměru 10% daň z příjmu, u ostatních byla do roku 1999 aplikována 32
% daň. Nyní sjednotilo daňovou sazbu na 12,5 %, což představuje třetinu průměru EU.Evropská unie loni sestavila seznam 66 daňových praktik, které do budoucna nehodlá tolerovat pro jejich jednoznačně nekale konkurenční charakter - jakýsi etický kodex pro zdaňování zisku podnikatelského sektoru. Snížené daňové výnosy vlastně omezují možnosti veřejné spotřeby a tím se v podstatě přenáší daňová zátěž na fyzické osoby.
V době fungování vnitřního trhu (od roku 1993), kdy zmizela veškerá omezení týkající se pohybu tzv. čtyř svobod (zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil) a zároveň v době sjednocení monetární politiky (měnová unie 1999) pro 11 zemí, je rozdílný přístup k daňovým otázkám jedním z mála skutečně efektivních nástrojů konkurence mezi sebou samými. Z
daleka se to netýká jen daní přímých.Daně nepřímé
Zatímco u přímých daní bude v nejbližší budoucnosti pravděpodobným cílem maximálně koordinace, u nepřímých daní se hovoří o nutnosti harmonizace. Nepřímé daně zatěžují ceny produktů, tzn. že v rámci jednotného vnitřního trhu je třeba překonat zásadní rozdíly. Jde o oblast DPH a spotřebních daní.
Původním záměrem bylo přejít z principu zdanění podle místa určení na princip země původu. To se nepodařilo, takže doposud se daňová praxe v EU řídí principem země spotřeby. Princip země původu umožňuje danit zboží bez ohledu na to, zda je určeno na vývoz či pro domácí trh. Princip země spotřeby znamená vyšší administrativní zátěž, neboť vyžaduje vzájemné vyrovnávání závazků a pohledávek. Kromě toho tento princip s
vádí k vyšším daňovým únikům, o čemž vědí své i české úřady.Daň z přidané hodnoty
Z hlediska konstrukce DPH se členské země prakticky sjednotily. Dohodou z roku 1967 nahradily daň z obratu daní z přidané hodnoty. Nedostatečná harmonizace spočívá v diferencích ve výši používaných sazeb, v zařazení zdaňovaného produktu do standardní či zvýhodněné sazby.
Do 90. let existoval v členských státech EU velký rozptyl sazeb DPH s tím, že některé státy uplatňovaly více preferenčních či dokonce zvýšených sazeb oproti jiným státům. Nejzářnějším příkladem byla Francie s jednou standardní sazbou (18,6 %), čtyřmi sníženými (2,1 %, 4 %, 5,5 %, 7 %) a jednou zvýšenou (33,3 %). Ovšem Belgie nezůstávala příliš pozadu, neboť její standardní sazba DPH (19 %) byla doplněna třem
i preferenčními (1 %, 6 %, 17 %) a dokonce dvěma zvýšenými sazbami (25 %, 33 %). Naproti tomu Dánsko mělo už tehdy jedinou sazbu DPH, a to ve výši 22 %.Směrnice Rady ministrů z roku 1992 stanovila mj. doporučené krajní hranice sazeb DPH: pro standardní jako minimální 15%, pro sníženou nejméně 5% hranici s tím, že jednotlivé státy mohou uplatňovat maximálně dvě zvýhodněné sazby DPH. Preferenční sazby jsou přijatelné pouze pro striktně vymezený seznam produktů. Ve výjimečných případech se akceptuje zavedení
nulové sazby (kterou uplatňuje např. Velká Británie na tiskoviny a dětskou obuv a textil) do té doby, než bude platit definitivní systém DPH v EU. To příslušná direktiva předpokládala od roku 1997, ale původně zamýšlené datum se nepodařilo stihnout. Došlo k výrazným pokrokům v konvergenci, což dokumentuje tabulka s přehledem sazeb DPH v členských zemích Unie.DPH v České republice
Česká republika se daňové praxi EU přibližuje - kulantně řečeno - svým tempem, které by mělo přidat na dynamice.
Zásadním krok
em byla reforma daňového systému platná od roku 1993. Dosavadní daň z obratu se nahrazuje daní z přidané hodnoty. Uzákoněné daňové sazby, a to základní na úrovni 23 %, dvě snížené v hodnotě 0 % a 5 % odpovídaly tehdy platným evropským hladinám. Po dvou letech novelizace v ČR vedla ke zrušení nulové sazby a dokonce převedení některých položek z 5% sazby do standardní, která klesla na 22 % (od roku 1995). Problémem bylo zařazení většiny služeb do základní kategorie. Letošní novelizace konečně bude na ubytovací a stravovací služby (mimo prodeje alkoholu a tabákových výrobků) vztahovat preferenční 5% sazbu. Součástí novely je i možnost turistům ze zahraničí vrátit DPH ze zboží zakoupeného v ČR, což je v zemích EU běžná praxe.Spotřební daně
Účelem zavedení spotřebních daní je regulace spotřeby příslušné komodity. Běžná praxe rozeznává pět kategorií spotřebních daní: tabákové výrobky, lihoviny, pivo, víno a uhlovodíková paliva a maziva. Spotřebními daněmi jsou v ČR postiženy stejné produkty.
Jednotlivé státy upr
avují spotřebu konkrétních komodit různě, především podle spotřebitelských tradic. diametrálně odlišné jsou spotřební daně např. u vína ve "vinných zemích", ve Francii, Itálii, Řecku, a u piva v Německu, Británii.Poněkud vyšší míru konvergence představují pohonné hmoty. Direktiva Rady z roku 1992 všem zemím přikazuje zvýhodnit pohonné hmoty rostlinného původu preferenční sazbou, konkrétně nesmí převýšit 10 % příslušné daně u ropného paliva.
Česká republika patrně nemá v úmyslu preferovat pěstování rostlin pro bionaftu, protože od letošního dubna je na ni nově zaváděna spotřební daň odpovídající ropné naftě. Znamená to konec ekologického zvýhodnění pohonných hmot rostlinného původu. Jestliže z celkového objemu paliva v silničním provozu tvoří bionafta pou
hých osm procent, naskýtá se otázka, jaké jsou naše ekologické cíle v dopravní politice.Zatímco novelizace daně z přidané hodnoty je proevropským posunem, v otázce spotřební daně z bionafty jde jednoznačně o krok zpět.
Zdroj: Ekonom 20/2000
Dvě piva, šunku, sýr a k tomu řidičák. Za pár dnů bude možné místo úřadu vyzvednout průkaz „u Vietnamců“
Premiéra filmu F1 s Bradem Pittem se blíží. Připomeňte si i další filmy s automobilovou tematikou
Kupujete ojetinu? U těchto značek hrozí stočený tachometr nejčastěji
BMW X3 30e xDrive: K dokonalosti nemá daleko
Ve škodovkách budoucnosti se objeví díly vyrobené z pytle zalitého pryskyřicí. Základem je len
