Chvála chalupářů

Na tváři českého venkova zanechala své stopy každá éra nedávné minulosti; prolíná se tu architektura neforemných šumperáků, venkovských statků s okny z paneláků, domků a domečků zvětšených přístavbou "na štok", ale také závan světovosti - středomořské balustrády na balkónech, alpské statky, domečky s arkýři, vikýři, apsidami... Na vzhledu původní vesnice se nová doba nepodepisuje o nic lépe. Při toulkách po českém, moravském i slezském venkově ale občas s údivem a obdivem hledíme na vsi, kde je dodnes patrný původní půdorys zástavby z 13. století, kde do ulice přímo svítí chalupy a zdá se nám, že každým okamžikem může ze vrat vyjet koňské spřežení s vozem.

Přežití tak velkého počtu chalup mají "na svědomí" zejména chalupáři, zvláštní skupina lidí tak typická pro naši republiku. Chataření a chalupaření má u nás velkou oblibu a tradici, dlouhou vlastně už od doby národního obrození. Chalupaření bylo nejdříve výsadou hlavně intelektuálů a umělců, kteří už v první polovině 20. století osídlovali venkovské nemovitosti, k nimž je poutala nejenom rodová vazba, ale i obdiv životního stylu umělců 19. století. Majitelé rekreačních nemovitostí pěstovali čilý společenský život, zakládali okrašlovací spolky a sportovní kluby. Naopak fenomén chataření začal po první světové válce v souvislosti s trampingem. Řada chatových osad vyrostla právě v místech, která si dříve oblíbili trampové. V evropském a nejspíš i ve světovém kontextu jsme chalupářskou velmocí -
druhé bydlení má totiž u nás každá sedmá rodina, v Praze dokonce každá třetí. Takový přepych si dovolí jen málokdo ve světě, víkendový domek vlastní jinak pouze pět procent obyvatel.
Novodobé chalupaření se rozmohlo ve větším měřítku v 50. a 60. letech. Na venkově po válce existovalo množství opuštěných, více či méně zachovalých chalup, zabavených odsunutému německému obyvatelstvu a sedlákům vyhnaným při kolektivizaci. Tyto oblasti, převážně v pohraničí, využívané za okupace jako vojenské výcvikové prostory, vynikají původním dochovaným krajinným rázem a velkým přírodním potenciálem. S kolektivizací vesnice, zemědělskou velkovýrobou, urbanizací venkova a modernizací bytového fondu v 60. letech začíná odliv venkovského obyvatelstva do měst a řada objektů ztrácí obytnou funkci a stává se rekreačními stavbami, nabízenými k prodeji zájemcům z měst často "za hubičku". K masivnímu rozvoji chalupaření určitě přispěla faktická nemožnost trávení volného času o dovolených jinde než v domácích luzích a hájích. Po revoluci mnozí politici a sociologové očekávali masivní přesun z chalup, přežitku bývalého režimu, za mořem a exotikou. Češi však na své chalupy nezanevřeli a předpovědi je nechaly chladnými - své chalupy milují a neopouštějí je, právě naopak.

Zlatí chalupáři
Z velké části zásluhou lidí z měst a městeček, kteří se do starých objektů vraceli jako do míst spojených se vzpomínkami na dětství, byla zachována část venkovské architektury v původním stavu; nedošlo k úplné devastaci sídel opuštěných ať po druhé světové válce či vylidněných v důsledku socialistické urbanizace. Chalupáři jsou ochotní věnovat svůj čas nekončícímu kolotoči každoroční údržby, natírání, oprav dožívajících částí chalup. Ocení a obdivují ducha chalupy, přestože kvůli malým oknům je uvnitř stále lehké příšeří, přestože zapálení ohně v kachlové peci je dlouhý rituál, metrové kamenné zdi jsou stále chladné a vlhké a v letitém trámoví je za tichých nocí slyšet koncert červotočů. Velká část památkově chráněných chalup, stodol, sýpek, ale i mlýnů, kaplí a hospod je udržovaná a starostlivě opečovávaná právě chalupáři.
Život mnohých vesnic dnes prakticky stojí na chalupářích; jen díky nim alespoň o víkendu funguje hospoda, přes léto obchod zbožím smíšeným, místní šikovní zedníci a jiní řemeslníci si občas přijdou na nějakou tu korunu bokem. Chalupáři utrácejí velké sumy v hobby marketech, zahradnictvích, za nejrůznější časopisy a literaturu typu "kutilem ve vlastním domě". Jsou vítanými zákazníky malých domácích pálenic.

Nový život na chalupě
Množství lidí se snaží přenést své zaměstnání pomocí moderních technologií s sebou do chalupy, po odchodu do penze se řada lidí stěhuje na venkov a pronájmem městského bytu si zvyšují životní standard. Po hubených devadesátých letech je po chalupách opět poptávka; vlastnictví rekreačního objektu v rozumné vzdálenosti od města začalo být zajímavou investicí a pro množství mladých lidí levnější alternativou oproti nehorázně předraženým nemovitostem ve městech. Krásu českých chalup v neopakovatelné malebné krajině už dávno objevili i cizinci, kteří už nejezdí jen jako turisté, ale vracejí se do "svých" chalup jako majitelé.