Ekonomické perspektivy Nipponu

Japonsko se nemůže vzpamatovat z recese. Vyhlídky nejsou právě růžové

Dlouhodobou hrozbou je též zaostávání technických inovací. Zhruba do 80. let měly japonské inovace podobu zdokonalování již existujících technologií (tzv. "výrobková imitace" či "inovace výrobního procesu") v odvětvích, jako jsou automobily, stereotechnika, fotografické zboží. Jenže dnes, kdy se nové technologie a výrobky objevují v neskutečně rychlém tempu, nemá technologický imitátor typu Japonska šanci udržet krok s vývojem.

Nedostatečné

Japonští ekonomové neustále omílají, že za současnou recesí stojí slabá spotřeba. Při pohledu do statistiky sice skutečně zjistíme, že agregátní spotřeba stagnuje, avšak při studiu podrobnějších údajů najdeme razantní nárůst spotřeby u některých moderních výrobků (mobilní telefony, zahraniční cestování, zdraví podporující produkty). Data naopak jednoznačně ukazují, že skutečným problémem japonské ekonomiky jsou nedostatečné investice.

Z tab č. 1 vidíme, že fixní investice soukromého sektoru v loňském roce drasticky klesaly a v letošním roce se rovněž očekává záporné číslo. Zisky podniků před zdaněním se v prvních třech čtvrtletích 1999 propadly dokonce dvouciferně, což podniky k novým investicím rozhodně nemotivuje. Podle průzkumu japonské centr

Od prasknutí "bubliny", propadu cen aktiv v roce 1990, realizovala vláda již sedm tzv. fiskálních stimulačních balíčků, jejichž cílem bylo prostřednictvím převážně veřejných prací zvýšení agregátní poptávky. Celková suma těchto sedmi programů přesahuje neuvěřitelných 100 bilionů jenů. Jelikož velikost celé japonské ekonomiky je zhruba 500 bilionů jenů, reprezentovaly fiskální

Důvody je nutné hledat v tzv. mezeře HDP a velmi nízkém multiplikátoru vládních výdajů. Mezera je rozdíl mezi produkční kapacitou a agregátní poptávkou a v dnešní době se odhaduje na zhruba 10 procent HDP, tedy mezera činí 50 bilionů jenů. Celková suma fiskálních stimulačních balíčků je sice 100 bilionů, ale každý z nich byl v průměru "pouze" 15 bilionů jenů, což nebylo dost na to, aby agregátn

Avšak při pohledu na velikost multiplikátoru vládních výdajů (tab. č. 2) pochopíme, že ani mnohem větší fiskální expanze by ale stejně japonskou recesi nemohla odvrátit. Jelikož je hodnota multiplikátoru vládních investic pouze kolem 1,2, takže vládní výdaje zvýší národní důchod v podstatě jenom o hodnotu těchto nákupů.

Pozitivní efekt nemá ani snížení daní z příjmů fyzických osob, ke kterému v Japonsku došlo po velkém politickém nátlaku USA. Japonci "poslechli", ale spíše než k oživení spotřeby a investic došlo ještě k většímu nárůstu úspor, jak naznačuje multiplikátor snížení daně z příjmu, šlo na stimulaci agregátní poptávky pouhých

Jinými slovy, pokud má mít vládní fiskální expanze pozitivní dopad na celou ekonomiku, musí soukromá spotřeba a investice následovat zvýšení vládních výdajů nebo snížení daní. V opačném případě musí vláda opakovat své rozpočtové deficity každý rok, což je nemožné. Navíc elasticita příjmů plynoucích do státní kasy z výběru z daní vůči ekonomickému růstu je v Japonsku rovněž velmi nízká (kolem 1,1), takže ani kdyby došlo k rychlému roztočení kol ekonomického růstu, deficit státní pokladny by se nesnižoval. Zdá se tedy, že japonská vláda svým zaslepeným důrazem na fiskální výdaje směřuje k nekončícím vládním deficitům a ne k oživení ekonomického růstu.

Zázračný lék má v ruce centrální banka

Podle Paula Krugmana

Hlavní světoví ekonomové s tímto návrhem víceméně souhlasí, ale jelikož si jsou někteří z nich vědomi faktu, že centrální banky (speciálně pak nadmíru tradiční japonská centrální banka) jsou institucemi raději akceptují-cími neúspěch konvenčními metodami než takovými, které by riskovaly neúspěch nějakou nevyzkoušenou strategií, navrhli dvě alternativní řešení.

Jedním z

Druhým navrhovaným alternativním řešením současné ekonomické krize je cílovaní stabilní cenové hladiny. Tato strategie rovněž klade důraz na velkou monetární expanzi, ale se závazkem BoJ, že kladná inflace není jejím cílem. Kdykoli by tedy ceny klesaly (což je dnešní případ), peněžní nabídka by byla zvýšena a naopak. Zastánci tohoto řešení tvrdí, že by došlo stejně jako u první alternativy k pozitiv

Japonsko ale potřebuje - stejně jako každá ekonomika postižená pastí - kladnou očekávanou inflaci, neboť musí zajistit dostatečně výraznou negativní reálnou úrokovou míru. Kupříkladu předpokládejme, že japonské hospodářství "vyžaduje" reálný úrok minus tři procenta, ale očekávaná v logice výše popsaných a

Dom

Můj osobní výhled pro japonskou ekonomiku je pro nejbližší 2-3 roky nadále dosti pesimistický. Fiskální expanze je naprosto neefektivní a navíc již dávno narazila na svůj horní limit. Monetární politika sice fungovat může, ale jelikož se BoJ nechce odhodlat k netradičnímu kroku v podobě cílování dostatečně vysoké inflace, čeká Japonsko i v nejbližší době spíše pokračování

Zdroj: Ekonom 31/ 2000