Státní dluhy rostou

Zvláště problematická situace je ve státech, které byly nuceny požádat o pomoc mezinárodních organizací. Jejich vlády se totiž nemusí zodpovídat jen svým občanům, ale hlavně mezinárodním věřitelům, kteří si své peníze hlídají a požadují tvrdé a reálné úspory.

Český balíček

Janotův úsporný balíček už zde byl několikrát diskutován (viz např. články Janotův balíček - daně rostou, dávky klesají, Janotův balíček – záplata, nikoliv řešení, Další rány Janotova balíčku). Jedná se jen o rychlou nápravu veřejných financí na příští rok, ale dále do budoucna nejde (a ani nemůže jít, jelikož s reformami se čeká na vládu vzešlou z příštích voleb). Schodek má letos přesáhnout 6,5 % HDP a příští rok by měl i díky úsporám klesnout na 5,5 %. Zadlužení tak na konci roku 2010 může vzrůst na 40 % HDP.

Během schvalování bylo poukazováno na to, že Česká republika má v současné době zadlužení jen 30 % HDP a to že patří ve vyspělém světě mezi velmi nízkou úroveň. Navíc limit pro euro je 60 % HDP a tedy není třeba zadlužováním „strašit“. Realita je ovšem taková, že hranice 60 % je naprosto arbitrárně stanovena pro účely stability společné měny a rozhodně nepodchycuje rozdíly mezi jednotlivými evropskými ekonomikami.

Ačkoli vyspělejší státy jako Itálie nebo Německo si klidně mohou dovolit zadlužení vyšší a ustojí veřejný dluh třeba na úrovni 100 % HDP, Lotyšsko, které muselo požádat o záchranný balíček od mezinárodních organizací, nemělo zadluženost ani 20 %. Celkem mají Lotyši přislíbeno 7,5 mld. euro (188 mld. Kč) tedy částku přesahující 20 % hrubého domácího produktu pobaltského státu.

Hranice 60 % HDP má především zajistit stabilitu monetární unie a nezaručuje, že je taková výše pro libovolný evropský stát fiskálně udržitelná. Navíc je otázkou, zda zrovna míra zadlužení je něco, v čem je dobré vyspělé země dohnat.

Potíže v Pobaltí

Po letech vysokého růstu se v pobaltských státech (Litva, Lotyšsko, Estonsko) dostavil podobně strmý propad. Ač důvodů bylo více, jako zvláště nepříjemné se ukázalo fixní navázání měn na euro, jelikož v nastalé recesi nemohly měny oslabit a zvýšit konkurenceschopnost exportů za současného utlumení dovozů. Okamžité zrušení fixace se ukázalo jako nemožné, protože značná část dluhů ať už firem či domácností je vedená v zahraniční měně. Případná devalvace domácí měny by tak zvýšila úroky, a tím by se ještě více znepříjemnila situaci domácností postižených vysokou nezaměstnaností a firem bojujících s propadem poptávky.

Investoři stahující svá aktiva z rizikových oblastí začali Pobaltí urychleně opouštět, čímž tlačili na oslabení měn. Aby centrální banky zachovaly kurzy měn stabilní, musely nakupovat domácí měnu a tím zmenšovat své devizové rezervy. Rostoucí schodky státních rozpočtů už nebylo možné financovat emisemi zahraničních dluhopisů, jelikož zahraniční věřitelé měli obavy o schopnosti vlád splácet dluh v cizí měně.

Nejhůře postižené Lotyšsko nakonec muselo vyhledat pomoc mezinárodních organizací a pod jejich dohledem nyní hledá bolestivé úspory v rozpočtu. Některé nadstandardní výhody budou muset být zrušeny, mezi nimi i mateřská ve výši 100 % platu neexistující nikde jinde v Evropě.

Malé ekonomiky neunesou velké dluhy

Stejně jako si všechny státy nemohou dovolit stejnou míru zadlužení, jsou i náklady na dluh různé. Čím důvěryhodnější a silnější ekonomika, tím větší bezpečí pro investory a tedy nižší úroky. A tak zatímco USA či Německo bez problémů umísťují na trhu desetileté dluhopisy s výnosem 3,3 %, český stát musí nabídnout téměř o polovinu více a Maďarsko platí dokonce 8 %.

Pro rok 2009 počítá český státní rozpočet s náklady dluhu 50 miliard Kč. Vzhledem k negativnímu vývoji v průběhu roku bude možná tato částka překročena. A ani budoucí vývoj nevypadá růžově. Politici už se nechali slyšet, že euro se opět odkládá, jelikož nebude možné plnit fiskální konvergenční kritéria. Jinak řečeno: rozpočet se nějakou dobu nedostane z hlubokých deficitů. Pokud nás bude krize ještě nějakou dobu trápit a nová vláda nebude zodpovědně hospodařit, dosažení dluhové hranice 60 % na HDP se zdá v horizontu méně než deseti let myslitelné.

Bohužel zde neplatí jednoduchá matematika dvojnásobný dluh = dvojnásobné úroky. Čím vyšší je zadlužení, tím větší jsou i obavy investorů o jejich peníze a klesá důvěra, že dluh bude řádně a včas splácen. To znamená další náklady na dluh, které odsávají už tak nedostatečné prostředky ze státního rozpočtu.

I když se nutnost zkrocení státních financí nejvýrazněji projevuje právě v době recese, je těžké očekávat od státu, že bude hospodařit vyrovnaně v ekonomicky zlých časech. Právě proto je důležité mít cyklický vývoj ekonomiky na paměti zvláště v časech dobrých a nechávat si určitou rezervu na doby, kdy je hospodářský výkon slabý, nezaměstnanost vysoká a stát se snaží ztlumit dopady krize na své občany či stimulovat ekonomický růst.