Kam v Česku s jaderným odpadem?

Výroba energie v jaderných elektrárnách je spojena s produkcí jaderného odpadu. Za rok ho u nás jaderné elektrárny vyprodukují přibližně coby 180 tun jaderného odpadu. Podle proděkana Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, docenta Jaromíra Leichmanna, který vede skupinu vědců zkoumající novou metodu ukládání vyhořelého paliva z jaderných elektráren, je nebezpečnost jaderného odpadu v čase proměnlivá.

Nejvyšší je v okamžiku jeho vyjmutí z reaktoru a s časem klesá v důsledku rozpadu krátce „žijících“ izotopů, zejména cesia a stroncia, které jsou nebezpečné díky svému krátkému poločasu rozpadu a vysoké intenzitě radioaktivního záření. S časem intenzita radioaktivního záření prudce klesá.

Zdroj: Shutterstock

Nejhlídanější odpad na světě

Dosud se odpad skladuje u jaderných elektráren. Jak si můžeme podobný „sklad" představit?

„Sklad vyhořelého jaderného paliva v elektrárně je v podstatě velký bazén s vodou, ve kterém jsou uloženy kontejnery s vyhořelým jaderným palivem. V tomto bazénu palivo postupně chladne z teplot okolo 300 °Celsia a vymírají v něm radioaktivní izotopy s nejkratším poločasem rozpadu. Po vychladnutí jsou přemístěny do suchého skladu, kde mohou být uloženy po několik desítek let,“ říká docent Leichmann.

Dosavadní způsob nakládání s vyhořelým palivem podle doktora Leichmanna předpokládá uskladnění paliva v blízkosti jaderné elektrárny z důvodu poklesu jeho radioaktivity a jeho následné uložení v podzemním úložišti. Na povrchu může zůstat uskladněno i podstatně delší dobu, problém je ale s jeho ostrahou, korozí kontejnerů a podobně.

Úložiště vyhořelého jaderného paliva by u nás mělo být zprovozněno do roku 2065. Mělo by izolovat vyhořelé palivo od okolí a bránit úniku radioaktivních látek ven z úložiště.

„Dalším důvodem je, že vyhořelého palivo obsahuje plutonium, které z něho může být snadno získáno a využito pro výrobu jaderných zbraní. Jedním z cílu trvalého ukládání odpadů v podzemí je tedy i zabránění jeho zneužití v budoucnosti,“ doplňuje Jaromír Leichmann.

Bezpečné po stovky tisíc let

Úložiště bude vybudováno v hloubce 500 metrů pod povrchem země. Od okolí bude palivo odděleno inženýrskými bariérami – ocelovým kontejnerem, betonem, obsypem ze speciálního typu jílu a geologickou bariérou. Tu představují horniny, které budou bránit migraci radionuklidů do okolí. Vlastní úložiště pak bude soustava chodeb a tunelů, ve kterých budou uloženy v krátkých šachtách jednotlivé kontejnery s vyhořelým palivem.

„V průběhu zaplňování to vlastně bude jaderné zařízení s velmi přísným režimem využívání. Po jeho zaplnění a uzavření bude úložiště zcela izolováno od okolí a jeho konstrukce by měla zaručit jeho bezpečnost po dobu desítek až stovek tisíců let.“

Jako v přírodě

Vědci z týmu docenta Leichmanna nyní získávají maximum informací o chování uranu a jeho sloučenin v přírodním prostředí, o jeho migraci a akumulaci do podoby ložisek. Získají tak informace o pravděpodobném chování vyhořelého jaderného paliva v úložišti.

„Myslím, že jsme našli mechanismy a identifikovali geologické procesy, které úniku té v přírodě vysoce anomální koncentraci uranu bránily. Zjistili jsme tím tedy i podmínky, za kterých bude uran pevně vázán i v úložišti. Požadovaná stabilita – životnost – úložiště je v desítkách až stovkách tisíc let. Uran je na svých ložiscích v přírodě ale stabilní stovky milionů až miliardy let. Existují tedy přírodní mechanismy, které zabraňují úniku uranu v horninovém prostředí. Teď je dokazujeme a definujeme, abychom mohli zajistit přírodně blízké metody ukládání vyhořelého jaderného paliva, které by byly zcela bezpečné.“

---

Čtěte také:

• Co způsobuje syndrom nemocných domů?
• Je alkohol lék, nebo jed?