Co čeká spořitelní a úvěrová družstva
Na Prvního máje vstoupila v platnost novela zákona o spořitelních a úvěrových družstvech. V únoru Poslanecká sněmovna vyzvala vládu, aby prostřednictvím Konsolidační banky zajistila návratnou půjčku Zajišťovacímu fondu družstevních záložen. Do konce roku by měl být přijat i zcela nový zákon. Zachrání tento zákon družstevní záložny jako jednu ze součástí českého peněžnictví před zánikem, anebo se jedná o mrtvě narozené dítě? Loňský 4. listopad lze označit za černý pátek českých kampeliček.
Ten den byla totiž uvalena nucená správa na největší z nich, I. družstevní záložnu Ostrava. Podle údajů Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (ÚDDZ) se jedná o záložnu s bilanční sumou 3,5 mld. korun. Dnes se v nucené správě nachází už devět záložen. To znamená, že vkladatelé se nemohou dostat k více jak osmi miliardám korun a statutární orgány nemohou o těchto penězích rozhodovat. Těchto devět záložen tvoří přes 80 % objemu všech záložen. To však není vše. Dalších osm záložen má omezeny různé finanční služby, takže ve skutečnosti je dnes zablokováno téměř deset miliard korun.
Příčiny kolapsu
Příčiny současného stavu se vzhledem k trvajícím nuceným správám ještě analyzují, i tak lze s jistotou vyslovit několik objektivních soudů. Zákon o spořitelních a úvěrových družstvech vznikl jako poslanecká iniciativa a není tajemstvím, že se tak stalo do jisté míry v rozporu s vůlí tehdejšího Klausova kabinetu. Ale ani další vlády nejevily o problém kampeliček takový zájem, jak jim jako nejvyššímu exekutivnímu orgánu přísluší. České peněžní družstevnictví sehrálo v minulosti jednu z nejvýznamnějších rolí při budování kapitalistické společnosti, a není proto divu, že jej komunisté po roce 1948 zlikvidovali.
Že nejde o slepou vývojovou linii, ukazuje celý demokratický svět. Jenom v USA dnes působí na 13 000 záložen s celkovým objemem aktiv 400 miliard dolarů. Začínat po čtyřiceti letech na zelené louce ovšem znamenalo, že stát si i v tak klasické samosprávné oblasti, jakou úvěrové a spořitelní družstevnictví je, musí zachovat jistou formu ingerence. S tím počítali itvůrci zákona, kteří v důvodové zprávě k zákonu pověřili vládu, aby s ohledem na získané zkušenosti případně přijala novelu, jež
by zohledňovala činnost záložen v praxi.Přestože existovala řada signálů, že něco není v pořádku, ať již od České asociace záložen, z vedení Družstevní asociace ČR nebo dokonce od policejních orgánů, vláda dělala mrtvého brouka. Přitom se stačilo podívat na reklamy některých záložen, které nabízely deseti až dvacetiprocentní úroky. Pokud by zodpovědné orgány včas zakročily, nemuselo ke kolapsu dojít. Nemuselo by k němu dojít ale také tehdy, kdyby si lidé své peníze ohlídali, neboť zákon členským schůzím d
ával dostatek možností ovlivňovat a kontrolovat představenstvo.Nezdárné dcery
Z hlediska hospodaření záložen se jako nejrizikovější faktor ukázaly dceřiné společnosti. Do nich se začaly přelévat nejen zisky, ale ivklady, docházelo k nerealistickým záměrům, a často i podvodným jednáním. Podle ředitele České asociace záložen Richarda Mandelíka zákonodárci sice počítali, a dokonce připouštěli možnost vzniku různých servisních firem nebo joint-ventures, ale rozhodně ne propleteného finančního impéria. Bohužel ani členské schůze, ani ÚDDZ nedokázaly využívat svých kompetencí. ÚDDZ ovšem neměl zákonnou možnost kontrolovat hospodaření "dcer".
Svůj díl odpovědnosti nesou iněkteří vládní představitelé, například místopředseda vlády Pavel Rychetský či ministr financí Pavel Mertlík, a to svými dehonestujícími výroky na adresu peněžního družstevnictví jako celku. Nebývá zvykem, aby představitelé státu podrývali důvěru v národní finanční instituce, ať jsou to banky, či jiné peněžní ústavy. Podle člena parlamentního p
odvýboru pro finanční a kapitálové trhy Michala Doktora se ministr Mertlík v cause kampeliček "pohybuje jako slon v porcelánu". Nepřehlédnutelná je i role bankovního sektoru, který se z konkurenčních obav choval k záložnám přinejmenším zdrženlivě a přezíravě.Přežijí rok 2000?
Analýze současných problémů bylo již v médiích i na odborné úrovni věnováno dostatek prostoru. Otázkou však zůstává, co dál. Uklidnit a stabilizovat členskou základnu by měla případná půjčka zajišťovacímu fondu, což je netradiční, a doufejme, že ojedinělé řešení situace. Starším lidem, kterých je v kampeličkách většina, však alespoň částečně pomůže překonat nejhorší důsledky případné finanční ztráty. Navíc mají členové dvě možnosti - pokusit se získat z krachující kampeličky alespoň něco, anebo se spolehnout na výplatu pojistného. Důležité bude i to, aby co nejdříve skončily nucené správy v dotyčných záložnách a byla zrušena i další omezení.
Nejdůležitější však je podoba nového zákona. Ta musí zohledňovat dvě zdánlivě dost rozporuplná hlediska. Jednak musí zabránit do budoucna veškerým negativním jevům, což bude pro kampeličky znamenat jistá nepopulární omezení, na druhé straně musí občanům nabízet dostatečný prostor, aby pro ně záložny zůstávaly atraktivní a aby je dokázaly i nadále
přitáhnout. Podle Mandelíka by měl nový zákon vytvořit jednotnou soustavu, ve které budou záložny součástí sítě s bankou záložen v centru. Investování a zhodnocování vkladů nebude provádět záložna, ale banka, která bude pod dohledem ČNB. Lidé by se tak o své peníze nemuseli bát.Vztah mezi bankou a záložnou by měl být ošetřen zákonem i smluvně. Zpětná vazba bude zajištěna tak, že zástupci záložen budou sedět v řídících orgánech této banky. Tato úprava by měla vzít vítr z plachet i oponentům, kteří té současné vytýkají její neukotvenost v právním a finančním prostředí, a měla by uklidnit i centrální banku. Mandelík je přesvědčen, že tento model by měl celý sektor konsolidovat. Zda se tak skutečně stane a zda budou kampeličky stabilní součástí našeho peněžnic
tví, záleží v první řadě na občanech samotných. Jedině oni mohou svou důvěrou či nedůvěrou rozhodnout.Zdroj: Profit 25/2000