Globální finanční systém je dnes přece jen o trochu průhlednější

Nutné změny ve fungování mezinárodních institucí se již budou uskutečňovat v podmínkách demokratičtějšího dialogu.

Právě skončené pražské jednání světových finančníků bylo spíš o praktickém životě, než o teorii či o nezbytných reformách brettonwoodských institucí. Svým způsobem to ostatně předznamenal zcela ojedinělý, sehraný a vskutku globální zásah centrálních bank tří nejsilnějších ekonomik - USA, Japonska a Evropské unie - na podporu slabého eura. O tomto aspektu, stejně jako o aktuální situaci na ropných trzích, se v projevu na závěr výročního zasedání zmínil výkonný ředitel Mezinárodního měnového fondu Horst Köhler. "Z mandátu MMF vyplývá, že by se neměl vyjadřovat jen k otázkám směnných kurzů, ale také k problematice obchodu," zdůraznil s poukazem na nutnost otevřít vyspělé trhy rozvojovým zemím. V tom by měl fond podle jeho slov spolupracovat ruku v ruce se Skupinou Světové banky.

Vlastní poslání MMF jako tělesa, jež má zjednodušeně řečeno dohlížet na světové finanční zdraví, a potřeba tuto instituci reformovat jsou předmětem dlouhodobé živé debaty na nejrůznějších úrovních. Na zasedání v Praze do této diskuse přispěl mimo jiné sám ředitel Köhler návrhem vytvořit Konzultační tým pro kapitálové trhy. Od běsnících demonstrantů z pražských ulic však zněl požadavek docela jiný - Zrušit celý MMF i se Světovou bankou!

Abychom pochopili argumenty jedněch i druhých, musíme nahlédnout do dějin. Mezinárodní měnový fond vznikl v roce 1944 na základě tzv. brettonwoodských dohod (doplňující Světová banka o rok později) a jeho cíl měl být v podstatě jediný - bdít nad mezinárodní měnovou stabilitou. Ta však fakticky padla v létě roku 1971, když tehdejší prezident USA Nixon v rámci novátorského ekonomického balíku "zavřel zlaté okénko". Odvolal totiž americký závazek z Bretton Woodu ke koupi a prodeji zlata v ceně 35 dolarů za unci. Mnozí ekonomové, mezi nimi i nobelista Milton Friedman, se domnívají, že spolu s oficiálním skonem tohoto systému (nastal v roce 1973) ztratil MMF svoji jedinou roli a měl být zrušen.

V duchu rétoriky antiglobalistů by se dalo říci, že měl zaniknout již před třiceti lety. Avšak jen málo věcí na světě se vyznačuje takovou trvanlivostí jako vládní a zejména pak mezinárodní agentury. "Fond seděl na hromadě peněz a hledal si nový job". Nápad se dostavil: Stal se mezinárodním poradcem pro země, které se dostaly do maléru. Tento prazvláštní útvar rozdávající peníze tam, kde by se jiní spíše snažili vydělávat, našel mnoho klientů, i když ne vždy a ne všem dobře radil.

Před finanční krizí v Asii a posléze v Rusku, tedy přibližně do roku 1997 byl MMF institucí mimořádně diskrétní. Varování týkající se jak finančních potíží Česka, tak posléze Thajska, se držela v hlubokém utajení a doporučení expertů zůstávala příliš dlouho v zásuvce. Mimochodem rady, jichž se spolu s nezanedbatelným balíkem půjček dostalo asijským zemím, byly podle mnohých odborníků šité na jiné potíže, než jaké tygříky sužovaly. Dnes už se toho hodně změnilo a stále více zemí, Česko nevyjímaje, souhlasí, aby se zprávy o stavu jejich ekonomik zveřejňovaly. Přesto neustává volání po větší transparentnosti fondu a sílí kritika i z míst, odkud se to nečekalo.

Kontroverzní prvek představují v poslední době zejména vztahy MMF s USA, největším podílníkem, jenž v něm po celou dobu hraje dominantní roli, ač formálně fond vznikl jako orgán OSN. Velmi spornou odezvu měla hlavně zpráva tzv. Meltzerovy komise z počátku roku, která navrhovala buď fond rovnou zrušit, nebo poskytovat úvěry na kratší dobu, výš je úročit a také omezit okruh oprávněných příjemců, což by nejvíce zasáhlo chudé země. Patří ke kladům pražského zasedání, že zde tato koncepce prakticky nezazněla, i když volební kampaň ve Státech se jí nevyhýbá. Jak nasvědčují výroky Stanleyho Fischera, ve fondu velmi respektovaného muže číslo dvě, tato instituce je příliš cenná, aby se k ní přistupovalo s takovou razancí. Navíc se v posledních letech skutečně změnila i v tom smyslu, že hlas adresátů její pomoci je víc slyšet.