Na objednávku z Prahy?

Ničeho si nevšiml ani The Economist vycházející ve čtvrtek večer. Přesto se to stalo v pátek, tři dny po doporučení vysloveném na pražském zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

Jak uvádí pondělní vydání The Wall Street Journal, přistoupila Evropská centrální banka (ECB) spolu s americkým Federálním rezervním systémem a japonskou, britskou a kanadskou centrální bankou k intervenci ve prospěch eura. Krok iniciovala ECB "kvůli společné obavě z možných následků nedávného pohybu směnného kurzu eura pro světovou ekonomiku". Tři dny předtím jim to ze zahajovací konference zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky vzkázal Michael Mussa, hlavní ekonom a ředitel výzkumu Mezinárodního měnového fondu (MMF). Na otázku novinářů ohledně možné intervence ECB tehdy uvedl, že "okolnosti, které země vedou k úvahám o intervencích, nenastávají příliš často, ale pokud nastanou, je třeba si říci: Když ne teď, tak kdy?"

Není intervence jako intervence

Přestože je většina politiků z eurozóny nakloněna představě o zhodnocování eura, byla podle listu The Economist z Musssových komentářů rozladěna: Nakonec přichází z Mezinárodního měnového fondu a navíc z Ameriky a takoví by neměli strkat nos tam, kde je nikdo nechce.

Hlavní ekonom fondu se při představování nového Výhledu světové ekonomiky z dílny své organizace zmínil, že slabé euro představuje hrozbu pro budoucí finanční stabilitu mezi měnovými oblastmi dolaru, eura a jenu. I když není příznivcem intervencí, neodmítá je, pokud jsou provedeny současně centrálními bankami daných zemí a pokud dají trhu jasný signál o tom, že si myslí, že kurz výrazně neodpovídá hodnotě odrážející zdraví ekonomiky a že je nutná určitá korekce.

O den později jeho výroky podpořil na své tiskové konferenci Horst Köhler, výkonný ředitel MMF. "Intervence jsou součástí nástrojů, které mají centrální bankéři k dispozici, a nemohou být tabu. Je však třeba méně mluvit, více koordinovat a celou záležitost předem připravit. Také si myslím, že se to příliš dramatizuje."

Možnost intervence ECB zpochybnil týdeník The Economist, který vyšel těsně před jejím provedením. Podle něj by nebyla opodstatněná: za prvé, roční míra inflace v eurozóně (měřená v srpnu) jen o tři desetiny procentního bodu přesahuje dvouprocentní strop určený bankou, a za druhé, společná měna není tak slabá jako její předchůdce počátkem roku 1985. Úspěšná by mohla být jen intervence, která by byla koordinována s další centrální bankou a dala by přesvědčivý signál o budoucí měnové politice.

Oříšky pro veverky

Proč centrální banky tolik váhají před intervencemi na devizových trzích, když mají vysoké rezervy, táže se The Economist a napadá doporučení Michaela Mussy: Pokud intervence fungují, proč je centrální banky používají tak málo? A pokud nefungují, proč si sedí na horách rezerv? I bez započítání rozsáhlých rezerv zlata mají ECB a národní banky eurozóny dohromady 226 miliard USD devizových rezerv.

Myšlenka držení ohromných rezerv je částečnou kocovinou z brettonwoodského systému zavěšených směnných kurzů. Vlády tehdy musely hájit své parity proti dolaru prostřednictvím oficiálních intervencí a potřebovaly hojnou munici. Přesto se brettonwoodský systém téměř před třiceti lety sesypal a nyní své měny zavěšuje méně zemí. Dnes si většina ekonomů myslí, že ve světě vysoce mobilního kapitálu mají země dvě možnosti: Buď své měny plně fixují (například k dolaru) prostřednictvím "currency board" nebo dolarizací, nebo je nechají volně plout. Jakýkoli jiný systém - jako třeba starý evropský mechanismus směnných kurzů - nakonec dopadne špatně.

Posun k plovoucím směnným kurzům by měl teoreticky snižovat potřebu velkých rezerv. Padl i další důvod k jejich udržování jako bezpečnostního polštáře pro válečné časy, obchodní embargo nebo bankovní krizi.

Přesto jsou globální devizové rezervy na rekordní výši rovnající se hodnotě 15 týdnů dovozu, což je více než dvojnásobek ve srovnání s koncem šedesátých let pod brettonwoodským režimem. Velké rezervy jsou také nákladné a účet podepisují daňoví poplatníci. Pokud by se ECB zbavila devizových rezerv, mělo by to stejný účinek, jako když prodá dolary, uzavírá The Economist.

Intervence překvapila hlavně proto, že je první, kterou evropská centrální banka podnikla. Její mluvčí k ní odmítl sdělit podrobnosti. Obchodníci z devizových trhů podle The Wall Street Journal rozsah nákupů eura odhadují mezi třemi až pěti miliardami dolarů. Koordinovaná akce zastavila (zatím alespoň na tři dny) 21měsíční sestup eura. Banka zvýšila letos již několikrát úrokové sazby, aby omezila inflační působení slabého eura. Pak není divu, že se nestrefil ani prestižní The Economist. Došel i k dalšímu mylnému závěru, když spekuloval, že intervenci nepodpoří Japonci (ač se tak tvářili) ani Američané. Ti údajně nebudou chtít stlačit dolar dolů před volbami, protože stoupá a silný dolar pomáhá již několik posledních let nažhavenou ekonomiku přibrzďovat a usnadňuje financování narůstajícího deficitu běžného účtu.