Když se dědí dluhy

Úmrtí kohokoliv z příbuzných je vždy mimořádná a velmi nepříjemná událost. Zármutek pozůstalých a vzpomínání na zemřelého bývá navíc narušováno praktickými starostmi jako je zařizování pohřbu, smuteční hostiny a v neposlední řadě také řešení dědictví. Pokud se následně zjistí, že pozůstalost se skládá převážně z nezaplacených pohledávek a úroky nabobtnaných dluhů, je nutné řešit i v této situaci tak přízemní záležitost, kterou jsou peníze.

Co všechno je součástí dědictví...

Pod souhrnným označením „dědictví“ si většina lidí představí nějaký ten dům, zahradu nebo alespoň vzácné obrazy. Ovšem ne každý zemřelý prožil život plný úspěšných kariérních rozhodnutí a ne každý po sobě zanechá malé bohatství. Pokud si zesnulý nadělal mnoho dluhů a nestačil je za života všechny vyrovnat, tak ani úmrtí nemusí znamenat jejich zánik.

To však neznamená, že bychom si měli všichni hlídat finanční situaci i vzdálených příbuzných, u kterých by mohlo hrozit, že po nich něco zdědíme. Není totiž možné vlastním chováním přivést jen tak dědice do postavení dlužníka, zatížit je vlastními dluhy.

Musím to přijmout?

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Aby mohlo dojít k přechodu vlastnictví, musí k tomu přistoupit ještě projev vůle dědice, kterým dá jasně najevo, že dědictví přijímá. Z toho je možné vyrozumět, že dle současně platných zákonů je možné dědictví i odmítnout.

Nelze však spoléhat na tuto variantu do nekonečna a rozhodovat se příliš dlouho. Soud dědice osloví a upozorní je na lhůtu jednoho měsíce na rozmyšlenou, zda odmítnou či nikoli. Času na rozvahy je tedy docela dost, ale je třeba nezapomenout ještě na druhou podmínku. Pokud se dědic začne chovat, jako by již odmítat nechtěl a jako by již bylo dědictví jeho vlastní, pak mu právo odmítnout zaniká.

Případné odmítnutí dědictví se pak provádí až v rámci řízení o jeho projednání. Není tedy možné vyjádřit svůj postoj dopředu a zříci se dědictví ještě před smrtí dotyčné osoby.

Dále nelze k odmítnutí připojovat žádné vlastní podmínky. Není tedy ani možné zříci se dědictví ve prospěch jiné osoby. Stejně tak není možné si vybrat jednu část dědictví a tu si ponechat zatímco zbytek odmítnout. V této oblasti se uplatňuje jednoduché pravidlo „všechno nebo nic“.

Když už tedy přijmu, tak co ty dluhy?

A nyní k jiné situaci. Dědici se tedy rozhodnou přijmout, co jim v řízení o dědictví připadne. Neznamená to však, že se tím zavazují k plnému splacení a uspokojení každého věřitele. Pokud by po zemřelém zůstaly dluhy v jakékoli, klidně i desetinásobné, výši oproti  ceně jeho celého majetku, pak velká část věřitelů přijde zkrátka.

Dědicova odpovědnost za zděděné dluhy je totiž limitována a to cenou nabytého majetku v řízení o dědictví. Jinými slovy, dědic musí vyrovnat dluhy pouze do výše ceny zděděného majetku. Může se tedy stát, že vše zděděné si zase věřitelé rozeberou. Navíc je riziko, že se vrhnou i na původní majetek dědice. Pohledávky lze totiž do výše nabytého dědictví uspokojit z jakéhokoliv dědicova majetku, nikoli jen z věcí, které zdědil.

Pokud se skutečně sejde mnoho věřitelů a majetek zemřelého ani zdaleka nemůže pokrýt všechny jejich požadavky, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim celé dědictví ponechají. To pak poslouží k úhradě dluhů. Na takové dohodě se musí domluvit všichni dědicové i všichni věřitelé.

Závěrem

Úmrtí příbuzného je těžká a psychicky náročná událost sama o sobě. Když se k tomu přidají problémy s dědictvím a případné dluhy zemřelého, mohou takové starosti jednoduše přerůst až do skutečných muk. Jediné, co lze poradit, je postupovat s chladnou hlavou a nepropadat zbytečnému strachu o vlastní majetek.