ANALÝZA: Může neshodami o Iráku skončit americká hegemonie?

18.02.2003 | , Reuters
MAKRODATA A EU


Odpor proti vojenskému zákroku v Iráku, formulovaný nejhlasitěji Francií a Německem, může poprvé od konce studené války ochromit americkou hegemonii a narušit světový pořádek založený na transatlantickém spojenectví.

Specialisté na světovou politiku dlouho předpokládali, že se Francie a možná i protiválečně naladěné Německo nakonec v otázce Iráku postaví za Spojené státy, které si tak poprvé vyzkoušejí novou strategii preventivních úderů. Kontroverzním francouzským, belgickým a německým vetem však prozatím ztroskotal plán Severoatlantické aliance, jak zlepšit obranyschopnost Turecka pro případ odvetného iráckého úderu. 
Francouzi, Němci a Rusové žádají více času na zbrojní inspekce, a ukázali tak ochotu postavit se Washingtonu na odpor, což ale může mít pro všechny zúčastněné dlouhodobé následky.  "Když chcete lidi získat pro válku, je to vysoce riziková strategie. A jak se zdá, obrátilo se to proti nim," řekl Steven Everts z Centra pro evropskou reformu (CER) v Londýně. Spolkový kancléř Gerhard Schröder nazval tento spor zkouškou "evropské suverenity". Ruský prezident Vladimír Putin dodal: "Má-li být svět předvídatelnější, srozumitelnější a bezpečnější, musí být multipolární."
Neshodami kolem Iráku nejen utrpěly americké vztahy s Paříží a Berlínem, ale podkopala se i důvěryhodnost NATO a narušily vztahy uvnitř Evropské unie. Jestliže však oba tábory názorovou propast nepřeklenou a Washington zahájí útok na Irák bez podpory Rady bezpečnosti, mohou se vzájemné křivdy hojit ještě dlouho a negativně ovlivnit dlouhodobé zájmy Američanů i Evropanů. "Tohle přesahuje rámec bilaterálních problémů. NATO má těžké problémy. EU má problémy a OSN také," řekla Nicole Gnesottová z Evropského institutu bezpečnostních studií v Paříži. 

ROZDÍLNÝ SVĚTONÁZOR
Američtí představitelé a jejich evropští spojenci nechápou, jak mohou někteří Evropané pochybovat o výhodách dominantního postavení Spojených států. Soudí, že slovní přestřelka napříč Atlantikem jen odvrací pozornost světového společenství od irácké hrozby a může trvale rozdělit Evropu a tím ji odsunout na vedlejší kolej. Radek Sikorski z Amerického podnikatelského institutu ve Washingtonu plně souhlasí s ministrem obrany USA Donaldem 
Rumsfeldem, který označil Francii a Německo za "starou Evropu". Problém je v těchto zemích, ne v americké politice, řekl. "Francie a Německo nemohou dále kontrolovat celý kontinent. Amerika má v Evropě příliš mnoho přátel, kteří si uvědomují, že Evropa a Amerika patří k jedné civilizaci," dodal.  
Zatímco politici evropských zemí jsou v názorech na postoj vůči Iráku nejednotní, veřejné mínění se staví jednoznačně proti válce. Veřejnost stále častěji znepokojuje to, co mnozí chápou jako americké přehlížení mezinárodních institucí a pravidel. Vzhledem k relativně nízké vojenské síle Evropanů a jejich vzájemným rozporům by se málokdo obával, že mohou nějak ohrozit převahu Spojených států. Charles Kupchan z americké Rady pro zahraniční vztahy však vidí v rodící se rivalitě vážnou hrozbu. "Než abychom se tvářili jako vlídný hegemon, vypadáme spíš jako dravci. Zdá se, že jako supervelmoc ztrácíme legitimitu, což je ale náš zřejmě nejcennější (vývozní) artikl," uvedl Kupchan pro internetový časopis Salon.com. 
  
TEKTONICKÉ POHYBY 
Podle Johna Palmera z bruselského Centra pro evropskou politiku má nynější transatlantický spor zcela nevídané rozměry, srovnatelné snad jen se suezskou krizí z roku 1956. Washington 
a OSN tehdy ostře odsoudili britsko-francouzský útok na Egypt, který vyprovokovalo znárodnění Suezského průplavu. Neshody jsou odrazem hluboce odlišných názorů na mezinárodní pořádek stejně jako "zásadních tektonických pohybů", řekl.  
Evropané se tváří nedůvěřivě na novou Národní bezpečnostní strategii Spojených států, postavenou na preventivních úderech proti radikálům usilujícím o zbraně hromadného ničení. Washington čelí obvinění, že jeho prvotním cílem je pouze globální nadvláda. "Američané udělali velkou chybu v tom, že se rozhodli prodat tuhle válku jako součást širší doktríny preventivních úderů. Všechny kolem tím hodně znepokojili," dodal Steven Everts z CER. 
Washington si už zvykl, že se jeho výsostné postavení snaží napadat Francouzi. Ale jak se zdá, překvapil jej a možná se ho i dotkl odpor Německa, které po sjednocení postupně přerostlo poválečné mantinely a na mezinárodní scéně se postavilo proti bývalému ochránci z dob studené války. "Novinkou je, že Německo dělá přesně to co Spojené státy, to znamená, že přístup k mezinárodní bezpečnosti podřídilo národním zájmům," dodala Nicole Gnesottová. I když veřejnost plně podporuje Schröderovu protiválečnou politiku, diplomatické a vládní kruhy jsou stále skeptičtější a podnikatelské skupiny se začínají obávat trvalého narušení obchodních kontaktů. Specialisté oba tábory vyzývají, aby slevily z vyhraněných stanovisek. Hrozbám pro světovou bezpečnost, například sílícímu islámskému extremismu, se nemohou postavit jinak než společně.  
Philip H.Gordon z Brookingsova institutu v posledním vydání časopisu Foreign Affairs napsal: "Jednat na základě chybného předpokladu, že Washington nepotřebuje spojence nebo najde jiné a spolehlivější jinde, by znamenalo, že Spojené státy přijdou o podporu těch, kteří pro ně zřejmě mohou být ve stále nebezpečnějším světě nejužitečnější."

Autor: Emma Thomassonová, Přeložil: Jan Korselt, Editoval: Dušan Bučánek, 13.2.2003


 

Články ze sekce: MAKRODATA A EU



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.