Před pobočkami Investiční a Poštovní banky se v posledních dnech vytvářejí fronty čekajících vkladatelů. Není tomu letos poprvé. K podobné situaci došlo už na počátku letošního března. Za neklidem vkladatelů, který vyjadřuje právě fronta před bankou, stojí nejčastěji takzvaná zaručená zpráva. Zatímco v jiných zemích bývá touto zneklidňující zprávou hrozba bankrotu či konkursu, u nás tuto funkci 'plni hrozba nucené správy Základem
takovýchto informací mohou být objektivní hospodářské potíže banky, které jí brání plnit její závazky. Mohou jimi ovšem být i fámy přiživované konkurencí. Ať jsou příčiny jakékoli, právě "nájezdy" vkladatelů na banku s cílem okamžitě vybrat vklady mohou ohrozit stabilitu jakékoli banky, tedy zcela "zdravé", a znemožnit jí plnit její závazky. Co má za těchto okolnosti učinit vláda? Pokud je banka relativně malá, to znamená, že počet jejích nespokojených vkladatelů neohrožuje politickou stabilitu, vlády se většinou neangažují nad úroveň platné legislativy. Problém ovšem nastává, dosahuje-li banka v našich poměrech velikosti České spořitelny.V těchto případech opouští politiky odvaha a vědomi, že jsou reprezentanty všech občanů. Podléhají tlaku silných manažerů a společně s nimi "cítí odpovědnost" za úspory občanů. Protože jde o vysoký počet vkladatelů, jejichž hlas může politikům dopomoci vrátit se po volbách do současných křesel, vyhrnou si rukávy a pomáhají.
Aby mohly být kroky ak
cionářů účinné, měla by vláda "přispět" k urychlenému rozhodnutí obchodního soudu o navýšení základního jmění Investiční a Poštovní banky o 20 miliard korun, k němuž se zavázala Nomura. Realizace tohoto opatření by nejen rozptýlila mnohé spekulace, ale posílila by kapitál banky a vylepšila ukazatel takzvané kapitálové přiměřenosti, který je bedlivě sledovaný ČNB. Vláda by se měla okamžitě razantně zasazovat o "propustnost" práva v konfliktních vztazích dlužníků a věřitelů. Nejen Investiční a Poštovní banka, ale ani ostatní banky se nemohou dostat k zástavám, jimiž nesolventní dlužníci ručili za poskytnuté bankovní úvěry. Pokud stát není schopen zajistit vymahatelnost práva, nelze se divit, že banky v pozici věřitelů žádají za takové selhání státu odškodněni. Tyto škody však nikdy neplatí ti, kteří je způsobili, nýbrž prostřednictvím veřejných rozpočtů všichni občané. To znamená, že převážně ti, kteří za to nemohou. Proto by vláda jako představitel všech občanů neměla dovolit, aby z veřejných finančních prostředků měli větší užitek ti silní a velcí, kteří si dokážou svůj zájem prosadit na úkor neúměrně většího množství ostatních občanů.Zdroj: HN z 15. 06. 2000